Batolata v divadle zjišťují, co lze začít zkoumat

Jelikož se v tomto vydání Světa a divadla často hovoří o batoláriích, která lze považovat za relativně mladou a ne dost prozkoumanou divadelní oblast, pocítila jsem potřebu nabídnout vedle teatrologického pohledu také ten psychologický. Oslovila jsem proto Adélu Závorkovou, která vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nyní pracuje jako poradkyně v organizaci Raná péče Diakonie. V rámci své profesní praxe poskytuje službu zdarma rodinám, jimž se narodilo dítě s pohybovým, mentálním nebo kombinovaným hendikepem či zjistily ve vývoji svého dítěte rizika. Adéla Závorková mimo jiné pomáhá přicházet rodičům na to, jak si s ratolestmi dobře hrát. Společně jsme se vydaly do vršovické „kulturní křižovatky“ Vzlet, kde se zrovna pořádal mezinárodní festival KUK! zacílený na diváckou skupinu mezi deseti měsíci a třemi lety. Stihly jsme navštívit a následně v kavárně ve Vzletu probrat inscenace Slyšíš? Kdo to zpívá? brněnského Divadla Polárka a Glouglou francouzského uskupení Compagnie Tafftas.

Představení Slyšíš? Kdo to zpívá? je určené pro děti od desíti měsíců do tří let a inscenace Glouglou je pro děti od dvou do čtyř let. Obě produkce spadají do kategorie, které se říká „batolária“ nebo „divadlo pro batolata“. Pro tebe jako pro psycholožku se ale asi jednalo o heterogenní publikum.
Ano, vnímám velký rozdíl mezi dítětem tříletým a desetiměsíčním. Desetiměsíční dítě teprve nedávno pochopilo stálost předmětu v čase, získalo zkušenost, že když se něco schová, nezmizelo to nadobro z povrchu světa. Rozumí, že když maminka odejde, později se vrátí. Může tedy interagovat ve hře Bububu Kuk! V batolecím věku jedinec teprve uchopuje různé fyzikální zákony, začíná chápat příčinu a následek, získává důvěru ve svět. Člověk má v každém věku určitý vývojový úkol, který musí zvládnout, aby se posunul dál. Ve třech letech už povídá a chápe příčiny dějů. Připadalo mi, že tříleté děti se dobře napojovaly na herce, kteří často řešili technické problémy (i když umělecky stylizovaně). Například představení Glouglou jedna holčička komentovala ve stylu: „A teďka se mu to rozbilo. Už mu to neteče.“

Myslíš, že inscenace obsahují i scény univerzálně srozumitelné napříč věkovými kategoriemi?
Chvílemi se na jevišti odehrávalo krásné plynutí. Nebylo třeba nic chápat do hloubky a člověka to stejně bavilo. Herci kouzlili s pěnou nebo s bublinami a zážitek byl hlavně senzorický. Líbilo se mi, že Slyšíš? Kdo to zpívá? zahrnovalo také hry pro nejmladší zvané publikum – tedy desetiměsíční batolata. Hra se schováváním a znovuobjevováním rozličných předmětů děti bavila. Někdy byly tyhle dvě fáze dál od sebe – takže děti (s pomocí rodičů, kteří jim pomáhali pochopit děj) trénovaly paměť. Děti někdy chtěly kontrolovat, jestli rekvizity pořád na jevišti jsou, anebo je dokonce přes něco viděly a lákala je představa, že by si pro ně mohly dojít.

Párkrát vysloveně napadly scénu a jeden chlapeček dokonce chňapl po postavičce z lega a odnesl si ji do hlediště jako trofej. Jeho otec se pak panáčka dlouho snažil hercům vrátit. Připadalo mi, že se cítil trochu ve stresu. Ono nebylo moc jasné, jestli tvůrci zvou děti na scénu, nebo ne. Toho jsem si také všímala. Jedno dítě totiž herečka vyvedla ze scény, což rodiče vnímali jako signál, že tam děti asi nemají co dělat. Bylo vidět, že některým z nich pak dávalo hodně zabrat, aby svoje ratolesti udrželi v hledišti. Pro děti bylo těžko uchopitelné, že se na jeviště trochu může, ale ne úplně a ne po celou dobu. Sama jsem si nebyla jistá. Myslím, že buď mohla být vyznačená jasná hranice, za kterou už se nemůže, anebo mohlo být jasně dáno najevo, že se na jeviště smí.