Nenápadné retro na pozadí smrti (Národní divadlo:Rej)

Motto – Hrabě: Možná jsem dokonce dostal smrtelný zásah a nevšiml si toho.

slova v prostoru Francouzský režisér Arthur Nauzyciel si vybral k hostování v pražském Národním divadle Rej, v době svého vzniku i uvedení (1897, premiéra 1920) skandální hru rakouského dramatika, novelisty a lékaře Arthura Schnitzlera. Volba tohoto titulu padla v době covidového lockdownu a umožnila rozvinout téma nákazy. V rozhovoru s režisérem (otištěném v programu) se můžeme seznámit s dalšími motivy a tématy, jaké tvůrci do inscenace hodlali vložit. Je to zajímavé vědět, ale pro vnímání a chápání díla je pochopitelně podstatný výsledný tvar, představený na jevišti. Pokud ovšem chceme, dozvíme se mimo jiné, že se děj přesunul z Vídně přelomu devatenáctého a dvacátého století do Berlína třicátých let ovládaného hitlerovským nacismem. Potažmo do „ideálního“ německého města Germania, které pro svého vůdce plánoval a nestačil postavit prorežimní architekt velikášských vizí Albert Speer. Přes takovýto záměr a absenci jakéhokoliv mobiliáře či dobových rekvizit se mé dojmy co se týče lokace vracejí spíše zpět do Vídně počátku dvacátých let. Na „vině“ jsou hlavně stylizované, a přesto dobově zařaditelné kostýmy Marka Cpina, jež prozrazují poučenou zálibu v retrostylu. Inscenaci sluší i pozlacený štuk portálu Stavovského divadla. Ne, že by zdobnost na jevišti přímo pokračovala, ale tento fixovaný architektonický rámec podporuje nádech ponoru do zašlých časů i stopy nostalgie, která je na scéně rovněž přítomna.
Rej patří k nejprecizněji napsaným, nejsevřenějším Schnitzlerovým hrám. Řetězení deseti formálně dynamických a obsahově hlubokých aktovek nemá, s nadsázkou řečeno, daleko k dokonalosti vzácného, umělecky zpracovaného náhrdelníku. Jde o hutné (i když místy „impresionisticky“ rozostřené) dialogy vrcholící sexuálním aktem, který je v textu jen graficky vyznačen; dohra většinou přechází v únavu nebo v kocovinu: „šampaňské“ vyšumělo. Jedna postava uzavřeného dialogu zůstává ve hře a účastní se společně s novou postavou dalšího výstupu, a tak to jde pořád dokola. (Starší český překlad názvu hry zní Dokolečka dokola). V závěrečné epizodě se setkává Hrabě se Šlapkou z epizody první. Deset kompaktních celků, deset postav, pět mužů, pět žen. Svádění, uhýbání, sex, rozpačité rozloučení, adieu. Jednotlivé postavy se rekrutují z širokého společenského spektra. Kromě už zmíněných to jsou: Voják, Služka, Mladá paní, Mladý pán, Manžel, Slečinka, Básník, Herečka.
Nový překlad Pavla Novotného zachovává nuance mluvy představitelů různých sociálních vrstev, někde se uchyluje až k básnické archaičnosti (Šlapka) nebo parodistické nadsázce (Mladý pán používá slovník svůdce z vaudevillu a Manžel fráze z dívčích románků). Dobový kolorit se nezapře, ať už je potlačen, nebo místy povzbuzen. Rozhodně se nedere do popředí. Zrovna tak je to s aktualizací mluvy. Ani její zdůraznění není třeba. Dnes, tady a teď jsme se ocitli v blízkosti války; a stále ještě se nacházíme nedaleko přelomu století. Je to o tolik jiné? Ve Schnitzlerově hře a v inscenaci, která se jí příliš nevzdaluje, jde nejen o honbu za požitkem, ale i o nesmyslnou zátěž společenské povinnosti nějaký ten požitek vlastnit a etablovat se jím. A pochmurněji řečeno: odpoutat se od vlastní ustrašené duše a od stínu všudypřítomné smrti. V sexu a smrti jsme si všichni rovni.