archiv II. > texty 322 > Bez jednoduchých odpovědí (showcase Jana Mocka)
Vladimír Mikulka

Bez jednoduchých odpovědí (showcase Jana Mocka)

Jan Mocek na sebe poprvé výrazně upozornil už jako amatér. Nejprve coby hybná síla semilského studentského souboru Teatro Hugo; loutková inscenace Hugo sklidila řadu pochvalných ohlasů, objela festivaly a dostala cenu festivalu Next Wave jako objev roku 2008. O dva roky později vzbudila rozruch pohybová kreace Mockova nového uskupení FKK – Freie Körper Kultur, již velmi neloutkového, nazvaná Tanz im Quadrat. /Inscenace se původně hrála pod titulem Wir tanzen konzentriert!. Psal o ní Jiří Adámek v SADu 4/2010 (Divadlo bez závorky)./  Na tu se bohužel vzpomíná spíš jako na provokativní kuriozitu (nazí byli nejen účinkující, ale i technici), podstatnější ale je, že to byla silná inscenace, hrozivý a temný výron agresivity a nemotivovaného násilí. Jan Mocek poté absolvoval pobyt v Berlíně, plynule překročil nejasnou hranici do profesionálního divadla a začal používat značku Sixhouses. První projekt, ke kterému se dnes oficiálně hlásí, bylo panelákové site-specific Zářící město (2016), následovaly inscenace v Arše a v Alfredovi ve dvoře, kde je nyní jedním z pravidelných spolupracovníků. Letos v březnu se Jan Mocek rozhodl uspořádat malou showcase, na které představil čtveřici svých inscenací: Virtual Ritual (2019) v Arše, Shadow Meadow (2017), I Am the Problem (2020) a Present: Perfect (2021) v Alfredovi ve dvoře. Z novějších titulů tak chyběl pouze dvougenerační projekt Fatherland (2018).

nic tady není Z inscenací uvedených na přehlídce se jedna zřetelně vymyká: Shadow Meadow je čistě vizuální a zvukovou performancí, dvojice herců nemluví, několik vět zazní pouze reprodukovaně. Netypické je to, že v ní Mocek sám vystupuje, společně se svou pravidelnou spolupracovnicí Irinou Andreevou. Od zbývající trojice titulů se však Shadow Meadow odlišuje především naprostou a zjevně i záměrnou neuchopitelností. Hodinovou změť zvuků, kouře, blikajících světel a nesouvislých slov nezbývá než brát jako abstraktní divadelní báseň, se všemi přednostmi a limity, které takové útvary mívají.
Na začátku představení diváci několik dlouhých minut zírají do tmy, přičemž zní lehce kolísající hučení, do kterého po chvíli začne mluvit neemocionální, ale důrazný (reprodukovaný) hlas, který opakuje: „There is nothig. Nothing to hide the truth. Nothing coming from the speakers. There is nothig coming to the stage. There is nothig in the hallway. There is nothig in the foyer. Nothing.“ atd. Postupně se přitom začnou z jeviště ozývat kroky a šramot, což je s tvrzením hlasu v evidentním rozporu. Chvíli to vypadá jako vtip evokující scénu z filmu Top Gun, ve které jedna z postav vyzývá na pozadí vybuchujícího města „Rozejděte se, tady není nic k vidění“, postupně se však záběr rozšiřuje do planetárních a pak až vesmírných rozměrů: „There is nothing going on in the city centre. There is nothing coming about Middle East. There is nothing exploding in North Korea. There is nothing coming to pass the Univers. There is nothing left to see. There is nothing here.“ Pak se rozsvítí a na bílém jevišti lze spatřit dva zadumaně popocházející performery, kteří na předcházející scénu nijak nereagují.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.