Souostrovní myšlenky z Martiniku (z festivalu Les Théâtrales de Novembre)

V rámci spolupráce festivalu Tvůrčí Afrika a sdružení karibských dramatických autorů a autorek ETC_Caraïbe se základnou na Martiniku (Jedná se o tzv. zámořský departement, tedy o součást Francie a Evropské unie.) jsme se spolu s dramaturgyní a ředitelkou zmíněného festivalu Lucií Němečkovou a s dramatikem a režisérem Davidem Jařabem v listopadu 2022 vydali na druhý ročník martinického šestidenního festivalu Les Théâtrales de Novembre. Akce se koná v hlavním městě Fort-de-France a zaměřuje se na prezentaci dramatických textů. Zatímco Lucie tu působila jako zprostředkovatelka kontaktů a jedna z přítomných „producentek“, já a David jsme byli pozváni jako čestní hosté. Lucie oslovila Davida, aby představil hru Bílí psi a černé kočky a mě, abych uvedla svou knihu Dům pro Erzulie Fredu. Zároveň jsme dostali velkorysou příležitost osm dní prozkoumávat festivalový program, Fort-de-France a jeho kulturu. Události samotné dominovala scénická čtení bez jakýchkoliv titulků. Chyběli profesionální překladatelé a někdy se dokonce celé představení odehrávalo v kreolštině. Často jsem se tedy o smyslu dramat dozvídala jen z kontextu: když mi někdo něco přetlumočil, z neformálních konverzací a ze samostatného čtení textů před nebo po představení. Nejen z tohoto důvodu bych si netroufla festival hodnotit z pozice divadelní kritičky. Tím spíš, že se ani vzdáleně nepovažuji za odbornici na karibskou či africkou dramatiku (i ta zde totiž měla výrazné zastoupení). Mohu se alespoň podělit o své dojmy – bohužel zatím spíše laické – z afrokaribských kontextů, o nichž toho v české kultuře k naší škodě moc nevíme.

mezi kontinentem a ostrovem Událost se vyznačovala přátelským a komunitním charakterem, přítomné spojovaly dlouhodobě pěstované vazby. Charakteristický byl také pedagogicko-kulturní závazek vůči divákům, z převážné většiny studentům a studentkám humanitních oborů, hlavně literatury. Obvykle se hrálo přímo v rozlehlé univerzitní posluchárně či v jiných prostorách Antilské univerzity. Mé otázky ohledně financování a politických zájmů vedoucích k podpoře této akce částečně pomohla zodpovědět přednáška francouzské divadelní vědkyně Pénélope Dechafour o způsobech, jimiž se Francie stará o frankofonní dramatiky v Africe a afrických diasporách. Teatroložka vysvětlovala výhody a limity způsobu, jímž francouzské kulturní instituce nastavují mantinely a dávají příležitosti současnému živému umění. Mluvila o zvyku festivalů setrvale sledovat a uvádět již jednou oceněné či podpořené umělce a soustavně jejich působení dotovat prostřednictvím tvůrčích rezidencí (efektivitě těchto pobytů se pak věnoval zvláštní panel – pro místní umělce se zjevně jednalo o hojně využívaný způsob soustředěné tvorby). Mnohem více než na výhody se však Dechafour soustředila na limity tohoto kulturního systému. Podle jejích slov totiž zahrnuje předpoklad, že autoři a autorky budou přizpůsobovat svá díla tak, aby se dokázali začlenit do takto vzniklých „sítí“ kolem peněžně štědrých center. Vedle personální uzavřenosti je podle Dechafour charakterizuje také přebírání logiky, již popsala kulturní sociologie. Jedná se o působení v souladu s dynamikou „střed – periferie“, kterou v tomto případě ještě umocňují siločáry geopolitických vztahů mezi severem a jihem, centrem a bývalými koloniemi. Díky těmto slovům jsem si uvědomila, že festival Les Théâtrales de Novembre je jednou z oněch okrajových sítí navázaných na střediska v kontinentálním Hexagonu (pojmenování pro evropskou část Francie). Divadelníci, kteří pocházeli z Martiniku, obvykle pendlovali mezi ostrovem a Hexagonem či jinou částí Evropy, ovšem profesně působili hlavně na kontinentu. Martinik není ostrov, kde by se dalo dostačujícím způsobem divadelně uplatnit po celý rok. Mladá režisérka Stéphanie Glissant působí v Paříži, zatímco dramatička Adeline Flaun pendluje mezi Martinikem a Barcelonou. Výměny tu však probíhají i opačným směrem a s protikladnými důrazy. Z příležitostné pracovní cesty do Evropy přicestovala kvůli festivalu na svůj domovský Martinik také plodná spisovatelka a socioložka Nadia Chonville a spisovatelka Nathanaël se na ostrov natrvalo přestěhovala z Kanady.
Výrazné zastoupení měla rovněž tvorba afrických autorů, jednalo se však spíš o již etablované „klasiky“ mající vazby na dvojici zdejších ředitelů Bernarda Lagiera a Alfreda Alexandra. Několik eventů bylo věnováno tožskému spisovateli a dramatikovi Kossimu Effoui (jenž se však nemohl osobně zúčastnit) a neméně pak Konžanovi žijícímu v Paříži – Cayovi Makhélé. (Oba autory ostatně mohou dobře znát také Češi, kteří se zajímají o festival Tvůrčí Afrika. Obzvlášť dramatik, spisovatel a malíř Makhélé se v Praze vyskytuje velmi často. S oblibou sem jezdívá na rezidence a ve francouzštině si lze přečíst jeho thriller Matins de Prague (Pražská jitra), kde žena v naší metropoli pátrá po člověku zodpovědném za genocidu ve Rwandě.) Festival Les Théâtrales de Novembre se také vyznačoval rovnoměrným generačním zastoupením, které zahrnovalo umělce a umělkyně od pětadvaceti let do sedmdesáti. Skrz organizační vzorce přejaté z Evropy prosakovaly určité hodnoty, které si antilští kulturní intelektuálové často berou za své a o nichž ještě bude řeč, a společenské strategie kulturně různorodé souostrovní civilizace, jež nejen místní označují jako projevy kreolizace. Autorem pojmu je jeden z nejvlivnějších martinických myslitelů v historii, filozof a spisovatel Édouard Glissant (1928–2011), který kreolizaci nazývá také „vzpourou představivosti“. V kuloárech se o tomto pojmu dost mluvilo, ale nejvíc se jím zaobíral přítomný sociolog a dramatik Ali Babar Kenjah. Vysvětlil mi, že termín definuje jako nepředvídatelné křížení kultur, estetických forem a hodnot, které má za následek vznik něčeho nového.