Paní z bazénu (Paní z moře v Londýně)

Obdélníkové pódium obklopené ze čtyř stran diváky. Bílá podlaha, trocha bílého nábytku. Léto, Anglie, Lake District. Luxusní venkovský dům elitního lékaře, zachovalého padesátníka, který si své vyrýsované břišní svalstvo udržuje každodenním ranním během. Za klidem škádlivých rozhovorů s rodinnými přáteli a popíjení drahého vína se skrývá napětí, které na povrch vypluje jen v letmých zmínkách. Lékařova první žena totiž spáchala (z nejasných důvodů) sebevraždu a jeho vztah s druhou (výrazně mladší) manželkou je zatížen traumatem z nedávného potratu, o kterém navíc Ellida – tak se jmenuje – nechce mluvit. I vztahy macechy s dvěma dospívajícími dcerami očekávatelně nejsou ideální, i když obě strany usilují o zdvořilost.
Klid je narušen tradiční dramatickou zbraní: náhodně zaslechnutou rozhlasovou zprávou. Ta informuje o tom, že je z vězení propuštěn ekologický aktivista Finn Marcet, který před dvaceti lety během pokusu poškodit ropnou plošinu v Severním moři zabil jejího hlídače. Ellidy se tato zpráva nečekaně silně dotkne.
Když se pak v noci probudí z děsivé noční můry, rozhodne se manželovi – jmenuje se Edward – se vším svěřit. Zmíněný Finn byl totiž její osudovou láskou coby patnáctileté dívky, když v aktivistické komunitě hledala náhradní domov. Byla s ním při nočním pokusu o sabotáž na ropné plošině i u nešťastné smrti hlídače. Finn ji odvezl před příjezdem policie na břeh a rozhodl se vzít celou vinu na sebe. Těsně před rozloučením si slíbili věčnou lásku.
Ale zatímco Finn strávil dvacet let za mřížemi, Ellida vystudovala univerzitu, stala se úspěšnou spisovatelkou a provdala se. Vnímá to jako svou zradu a domnívá se, že ji kvůli tomu Finnův přízrak pronásleduje a zavinil i její potrat. Edward vše považuje za halucinace, které vyřeší správná medikace. Slibuje, že to bude zase dobré a že ji před přízrakem ochrání.
Po těžké noci úlevné ráno. Ellida jde s nevlastními dcerami plavat do jezera. Když odejdou, na jeviště pomalu vstoupí zarostlý padesátník. Snaží se chovat uvolněně, ale jeho ztuhlé, permanentně obranné držení těla prozrazuje dlouholeté vězení. Ellida se vrací, zapomněla si sluneční brýle. Uvidí muže. Ztuhne. Muž se usměje a řekne: „Ahoj, El. Jak ses měla?“ Ostrý hudební akcent, tma, přestávka. Cliffhanger jako bič.

hledání nového Hytnera Před dvěma lety jsem v tomto časopise v recenzi na inscenaci Guys and Dolls psal (Viz Třikrát Amerika v Anglii, SAD 6/2023.), že tato veleúspěšná produkce zároveň vyostřuje otázku, kam se chce londýnské Bridge Theatre nadále ubírat. Dva roky uvádění klasického muzikálu v prostoru, který se od počátku profiloval především jako scéna pro současnou dramatiku uváděnou v dvou- až tříměsíčních šňůrách, tvořilo nepochybný přeryv v kontinuitě jeho práce. Zároveň bylo Bridge Theatre od začátku spojováno takřka výhradně s inscenacemi Nicholase Hytnera: letos sedmdesátiletý režisér je sice stále schopen odvádět špičkovou práci, otázka rozšíření či obměny tvůrčího kádru divadla však je stále více nasnadě.
A letošní sezona na ni konečně dala odpověď. Po skončení šňůry Guys and Dolls na začátku roku 2025 následovali ještě dva Hytnerovi Shakespearové (Richard II. a obnovené uvedení jeho Snu noci svatojánské), pak ale přicházejí na řadu hned tři inscenace jiných režisérů. Kromě Sondheimova Into the Woods v režii Jordana Feina jsou dvě z nich razantní přepisy dramatického „zlatého fondu“, jichž se autorsky i režijně chopil Simon Stone – Ibsenova Paní z moře a Čechovův Ivanov.
Volba Stonea je logická. Společně s Robertem Ickem a Jamiem Lloydem tvoří pomyslný triumvirát výrazných režijních osobností, takříkajíc předních progresivistů anglojazyčného činoherního mainstreamu. Tyto čtyřicátníky spojuje hned několik rysů: nebojácná ochota pouštět se do razantních aktualizací světového drama- tického kánonu, radikalita výkladů starých textů s respektem k současné senzibilitě, která přitom respektuje příběh a dramatický konflikt jako základní stavební kameny inscenovaných či adaptovaných textů. A také rozkročenost mezi Broadwayí, West Endem a evropskými „artovými“ divadelními domy, jakou se mezi staršími režiséry vyznačuje snad jen Ivo van Hove (ne náhodou Icke a Stone našli vstřícné tvůrčí zázemí ve van Hoveově domovském divadle, amsterdamském ITA). V neposlední řadě pak schopnost (v současném westendovém činoherním provozu zřejmě stále nezbytnější) zvýšit atraktivitu svých inscenací angažováním televizních a filmových hvězd.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU