Z provinční podoby divadlem výrazně esteticky poučeným

Kristian Seltun je norský dramaturg, který od roku 2021 působí jako ředitel Národního divadla (Nationaltheatret) v Oslu. (Norská funkce označená jako teatersjef odpovídá pozici CEO, tedy výkonného ředitele, a typicky v sobě sjednocuje kompetence, které jsou v českém prostředí rozděleny mezi ředitele a uměleckého šéfa. Osoby na této pozici tedy zodpovídají jak za umělecký profil instituce, tak za její provoz.) V předchozích letech vedl nezávislá divadla Teaterhuset Avant Garden v Trondheimu a Black Box Teater v Oslu, později šéfoval regionálnímu divadlu Trøndelag Teater v Trondheimu. Jeho zkušenosti z norského divadelního a scénického prostředí jsou díky tomu velmi různorodé. Seltun je rovněž členem poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny (The International Ibsen Award) a působí jako umělecký ředitel Ibsenova festivalu (Ibsenfestival) pořádaného každý druhý rok v Oslu, z čehož vyplývá úzké spojení s mezinárodním programem tohoto festivalu a jeho kurátorským profilem.

NEJEN NORSKÉ NÁRODNÍ DIVADLO
Vystudoval jste divadelní vědu na bergenské univerzitě. Nicméně většinu svého života jste divadelní ředitel. Jaká byla cesta k vašemu prvnímu ředitelskému místu?
Byla to trochu náhoda. Divadelní vědu jsem studoval za starého systému, v němž byla doba studia šest let, nyní je to pět. Byl jsem rozhodnutý nastoupit na doktorát, ale v té době jsem začal částečně pracovat pro bergenské divadlo BIT Teatergarasjen. (BIT Teatergarasjen je nezávislé divadelní centrum, jež vzniklo v druhé polovině osmdesátých let v Bergenu a soustřeďuje se na kurátorovaný divadelní program. Společně s osloským Black box jde o scény, které díky hostování zahraničních skupin zásadně ovlivnily podobu dnešního norského performančního divadla.) Uměleckým šéfem byl Sven Åge Birkeland. Byl o deset let starší než já. Začal mě využívat na některé semináře, případně mě posílali na různé mimobergenské akce, když nikdo jiný nemohl, a podobně. A pak se uvolnilo místo uměleckého šéfa v jednom maličkém divadle v Trondheimu, které se jmenovalo Teaterhuset Avant Garden. (Dnes je to Rosendal Teater.) Bylo to malé divadlo prakticky bez peněz, ale s kurátorovaným programem. Dohodli jsme se se Svenem Ågem Birkelandem – samozřejmě, že to byl trochu vtip – že z tohohle divadla uděláme pobočku BIT Teatergarasjen v Trondheimu. A v podstatě jsme to tak provedli. Zůstal jsem tam tři roky, a nějaký čas měl špatné svědomí, že jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se přihlásil na doktorát. Ale na druhou stranu bylo fajn mít vlastní kancelář a scénu a moci se pustit do práce. A tak jsem zahájil svou kariéru dramaturga a kurátora.
Pak jsem získal pozici ředitele divadla Black Box a po dalších osmi letech se chystal pokračovat dál. Ale v té chvíli mi zavolali z oblastního divadla Trøndelag Teater, jestli bych se nechtěl ucházet o řízení. Zpočátku jsem byl velmi skeptický, protože v Avant Garden i v Black Box Teater, navíc s tím zázemím, které jsem měl z BIT v Bergenu, jsem pracoval s úplně jiným typem scénického umění. Bylo tam mnohem více současného performančního umění. Žádný soubor, žádná tradiční činohra. (Pro tento typ činohry užívá norština termín taleteater – čili mluvené divadlo. Kromě něj existuje též danseteater a musikkteater. V Norsku navíc neexistují vícesouborová divadla, jak je známe v našem prostředí. V repertoárových domech je většinou jen jeden typ divadla.) Práci jsem vzal, ale ze začátku toho dost litoval. Nakonec to bylo skvělých devět let, a naučil jsem se hodně věcí o zase trochu jiném typu divadla. Potom bylo jaksi nabíledni, že půjdu do Národního divadla.
Ovšem Sven Åge Birkeland zůstal celou dobu mým velmi blízkým kolegou. Hodně jsme spolu jezdili po světě. Když řídil BIT v Bergenu a já Black Box v Oslu, zvali jsme často stejné umělce a soubory. Když jsem začal pracovat pro Avant Garden v Trondheimu, jeli jsme se Svenem Ågem do Bruselu. Byla to moje první pracovní cesta. On tam všechny znal. Já sice věděl, kdo je kdo – mám na mysli producenty, kurátory –, ale bylo mi tehdy pouhých dvacet sedm. A najednou jsem se všemi těmi lidmi seděl na schůzce. Byl to pro mě velký den. Diskutovali jsme projekty a jaké inscenace chceme kam pozvat. Večer jsme se Svenem Ågem seděli na baru a popíjeli pivo. A já mu říkám: „Tak jsme byli na všech možných schůzkách. A mluvili jsme o tom, jaké všechny projekty uděláme. Ale my přece nemáme žádný peníze. Co si o nás můžou myslet? Že jsme venkovští balíci?“ A Sven Åge se na mě podíval a povídá: „My jsme venkovští balíci. Jenže balíci, co jsou zatraceně cool.“ Chtěl tím říct, že peníze si k němu vždycky najdou cestu, protože lidé s ním chtějí pracovat. Měl totiž vysokou profesní integritu a velké kurátorské ambice. Uměl o peníze žádat a nakonec je získal. Sehnat peníze byla ovšem příšerná práce. Ale i lidé z Evropy s ním chtěli pracovat, měl neuvěřitelně silnou pozici ve směru k bruselskému Kaaitheater, k choreografce Anne Terese De Keersmaeker, k belgické skupině tg STAN. Všechny propojoval. To on dal svého času dohromady norského autora Finna Iunkera s tg STAN, tak vznikl monolog The Answering Machine. Byl velmi, velmi důležitým aktérem. Bohužel před čtyřmi lety zemřel. Vnímám jako naprosto zásadní, že jsem s ním mohl být v kontaktu od samých počátků své kariéry.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU