Kdo jsem já a kdo je ten druhý (podoby současné norské dramatiky)

Začněme drobnou statistikou a pak se vraťme v čase do Norska osmdesátých let dvacátého století. Momentálně jsou na repertoáru norského Národního divadla texty šesti současných norských dramatiků, scenáristů a performerů (Monica Isakstuen, Tore Vang Lid, Dag Johan, Liv Gulbrandsen, Dag Johan Haugerud, Arne Lygre). Na programu konkurenčního stejně velkého novonorského Det Norske Teatret (Toto divadlo hraje ve variantě spisovné norštiny zvané nynorsk, pro niž se užívá také termín nová norština.) se sice v současné chvíli hrají jen dvě hry současných domácích autorů (Jon Fosse, Linda Gathu), v systému blokového hraní se to však brzy změní, protože i toto divadlo je národním autorům velmi nakloněné. Dobré je říct, že podporu současného norského psaní pro divadlo nevnímají v žádném z velkých divadelních domů jako něco programového (viz rozhovor s ředitelem norského Národního divadla Kristianem Seltunem), jde spíše o jakýsi standard, absence norské současné tvorby by nejspíš vyvolala podezření.
Část výše zmíněných jmen zná každý Nor, který se aspoň trochu kulturně orientuje. Jedná se o autory stabilně přítomné v literárním a divadelním prostoru a divadla jejich hry uvádějí poměrně často (zejména ty od Jona Fosseho a Arna Lygreho). Fosse i Isakstuen navíc systematicky píší i prózu. Způsob, jakým Fosse, Lygre, Isakstuen a mimo ně také na norských scénách spíše sporadicky uváděný Fredrik Brattberg, píší, bývá někdy neformálně označován za tzv. Fosse dramaturgii (v anglosaském smyslu techniky kompozice dramatu). Chce se tím říct, že hry těchto autorů mají některé shodné rysy, které do současného dramatu prosadil poprvé Jon Fosse. Zjednodušeně jde o texty obsahově i jazykově minimalistické, vyznačující se sofistikovanou prací s repeticemi, dekonstruující všechny historické konstanty dramatu (prostor, čas, postavu a situaci) a řešící vesměs základní otázky lidského bytí. Proto se pro ně nabízí také termín nový existencialismus.

varianty „Fosse dramaturgie“ Každý ze zmíněných autorů má ale svůj styl, jímž se jeho texty od her kolegů liší. Jon Fosse při konstrukci této zvláštní odrůdy absurdní dramatiky vyšel ze svého prozaického psaní a při zkoumání jeho raných her lze nabýt dojmu, že s dramatickou technikou si v tu chvíli příliš hlavu nelámal. Vzal jednu situaci popsanou tak, jak měl ve zvyku (stroze, nemnoha slovy a se spoustou zámlk) a rozdrobil ji do dialogů. Žádné členění, žádný oblouk, žádná pointa. Arne Lygre pracuje na první pohled velmi podobně, a přece jinak. K fosseovskému tříštění časoprostoru, které se dá pozorovat v jeho pozdějších hrách, přidává destrukci dramatické situace posílenou o plnou verbalizaci vnitřních monologů, z nichž se v některých chvílích stávají vnitřní dialogy. Postavy, které spolu mluví, zároveň sdělují i to, co si o tom, co říkají oni nebo jejich protihráči, myslí. Hry Fredrika Brattberga se k Fossemu vztahují především způsobem práce s repeticemi. Brattberg je coby hudební skladatel na vlastní strukturování díla vysoce citlivý. Poučenost nejrůznějšími kompozičními technikami tak otiskuje do svých textů mnohem rafinovaněji. Hlasy postav se proplétají podobně jako jednotlivé hudební motivy a často se potkají v jemně variovaném refrénu. Brattberg má ze zmíněných zároveň největší smysl pro humor. Monica Isakstuen přichází na toto hřiště se schopností zkonkrétnit ony existenciální situace do jakýchsi živočišnějších momentek a vytvořit tak funkční vztahovou dynamiku po vzoru televizních dramat. Zároveň nabízí něco, co by se dalo nazvat ženským terapeutickým pohledem. Lapidárně shrnuto, zatímco hry Fosseho a Lygreho pravděpodobně spíše přispívají k životní depresi těch, kteří je sledují, Brattberg nabízí humorné odlehčení a Isakstuen určitý typ uklidňujícího osvícení. Oba posledně zmínění navíc umí nejlépe vystupňovat text v závěru – jejich texty nabízejí určité pointy, případně katarzi.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU