Zprávy z nevědomí (Faidra /Zatmění/ v brněnské Redutě)

Hra Pera Olova Enquista Faidra (Zatmění) z roku 1980 (poznámka redakce: Svět a divadlo ji v překladu Zbyňka Černíka vydal v čísle 3/1997.) má svébytnou, moderní, hudebně komponovanou strukturu inspirovanou antikou. Její dvě dějství jsou rozčleněna na předzpěv, osm zpěvů a závěrečnou codu. Inscenace Jakuba Šmída v brněnské Redutě sází právě na výraznou, až určující hudební složku. Ta společně s rozdělením postavy služebné Oinone do tříhlavého ženského chóru dává Enquistově novodobé, psychologizované verzi antického mýtu (Nejstarším dochovaným dramatickým zpracováním tohoto mýtu je Euripidův Hippolytos, 428 př. n. l.. V logice antických tragédií o střetu člověka s bohy je zde Faidra obětí božské moci. ) archetypální rozměr a posiluje dojem, že souboj mužského a ženského principu, vědomých a nevědomých, neintegrovaných sil je cosi skutečně odvěkého. Nebýt rozporuplnosti postav a nejednoznačnosti textu, mohla by tahle mrazivá inscenace být považována bezmála za melodram.
Šmídova Faidra je zoufalá stárnoucí žena, uvězněná ve zlaté kleci. Její rozlehlý, bělostný, často až „nadpozemsky“ nasvícený pokoj s manželskou postelí, obrovským zrcadlem a zdobnou stropní štukaturou rámují zepředu i zezadu průhledné zástěny. Jeviště se tak dělí na tři hrací plány, v nichž často simultánně probíhá akce a dochází tak k soustavnému zrcadlení dějů, postav i jejich témat. Hned v úvodní scéně Faidra leží se strnulým pohledem na posteli, zatímco v předním i zadním plánu se pomalu, důstojně pohybují tři Oinone (Jana Štvrtecká, Isabela Smečka a Kateřina Liďáková) v bílých kostýmech připomínajících uniformy zdravotních sestřiček, na vysokých podpatcích, s černými rouškami na ústech, které ale mohou evokovat i náhubky, a s velkými černými pytli v rukou. Do melancholického hučení podkresu vydávají staccato tóny v minimalistické melodii, a zprostředkovávají tak chladné, neúprosné ubíhání času, i bezeslovný nářek. Dlouhými kleštěmi na odpadky sbírají pomyslný nepořádek a poté „plné“ pytle vhazují do obří černé díry na forbíně, ve které postupně začnou mizet i nepohodlní lidé. Jenže to, co sžírá Faidru, nikam uklidit nejde.
Hana Briešťanská v titulní roli s temně podmalovanýma očima, které často upírá do prázdna, zdůrazňuje depresi, vyděšenost i křehkost postavy spojované především se zakázanou, „zhýralou“ vášní. O to víc pak překvapí její náhlé, dětinské výbuchy vzteku, namířené především na služebné. Svůj žal i temné pudy, které se jí čím dál méně daří držet pod kontrolou, utápí ve víně, a když jí ho poddané opakovaně berou, jednu dokonce nesmyslně agresivně napadne.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU