Pózy, gesta, pohledy (herecký portrét Pavly Beretové)

rovná jako svíčka Stojí vzpřímená, někdy se zdá, že snad až v mírném záklonu, ruce volně spuštěné podél těla, jednu nohu často lehce předkročenou v jakési výchozí taneční pozici. Není to ale póza strnulá. Otáčí se, sleduje dění, reaguje na ně. Mírným – snad více vědoucím – úsměvem, když ji něco pobaví, charakteristickým smíchem provázeným lehkým zakloněním hlavy, když je jí lichoceno, ostrým podmračeným pohledem, když se jí někdo nebo něco nelíbí. Šetří gesty, je prosta drobnokresebného dohrávání a tiků a její pohyb je vždy kontrolovaný, přesně mířený a často mívá – právě díky oné kontrole a dotaženosti – až taneční ráz. Díky tomu všemu může snad působit chladně, jako poněkud nezúčastněná pozorovatelka cizích příběhů a osudů. Tedy jako někdo, kdo přišel zvenčí. Však také Markýtka v Našich furiantech, (Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, režie Martin Františák, dramaturgie Jana Slouková, scéna a kostýmy Eva Zezula, hudba Matěj Kroupa, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský, Národní divadlo, premiéra 2. 3. 2023.) svým rozsahem snad nejmenší role Pavly Beretové v momentálním repertoáru Národního divadla, opravdu cizinkou je. Do Honic zavítá jen příležitostně a stojí tak stranou vesnických sporů. (Že do děje několikrát vstoupí jako jeden ze Stroupežnického „bohů na mašině“, je snad obecně známo.) Stroupežnickým předepsaní „cestující obchodníci s dřevěným nádobím od Domažlic“, tedy Markýtka s bratrem Tomášem, jsou ve Františákově inscenaci nahrazeni majitelkou bohatě zdobené střelnice. A z víceméně vedlejší postavy se tu stává permanentní pozorovatelka furiantského sporu dvou rodin. Beretová většinu první půle inscenace tráví u svého vozu doslova zaplaveného růžemi, v prosté skládané černé sukni a mírně nabírané blůzce (Tedy mimochodem oděním, jež s „cestující obchodnicí“ ani světskou osobou rozhodně nespojujeme.) sleduje hemžení okolo. Když do děje vstoupí, pak s jakýmsi odstupem, snad – jak výše naznačeno – vědoucím. Dost možná, že za svých obchodních cest takových pranic a sporů zažila nespočet. S tímto „svědeckým chladem“ také hovoří k těm, kdo nemají její sympatie, tedy především k pánům radním. S rovnou modulací hlasu, s jistou úsečností, snadno zaměnitelnou i za pohrdání. A pohledem „rovnostářsky“, tedy nepřípadně z logiky příběhu (ale nikoli režijní koncepce její postavy), upřeným přímo do očí partnerových. Stojí si pevně na svém a za svým. Jiná je ale, když přijímá lichotky Němcova dědečka Dubského. Pohled zjemní, oči má otevřenější či rozzářenější, jindy pevně sevřená ústa nahrazuje úsměv. I gesta a držení těla jakoby zvláčněly. Mohlo by se říct, že jindy sveřepá Markýtka roztála. Ale pořád je zde přítomen odstup: ví, že je to jen hra, neškodné řeči staříka, který se jejím prostřednictvím snaží upomenout na ztracené mládí. A ona se tomu s potěšeným pobavením podvoluje. Méně hravé a vlastně i otevřené, či jednoznačně vstřícné je Markýtčino namlouvání s Bláhou Radůze Máchy. Zde je podstatně opatrnější, ukrajuje pozornost v menších gestech, pohledech spíše kradmých a skrytěji vřelých. Nejde mu vysloveně naproti, jeho náklonnost si spíše pomalu připouští, jako kdyby se nejdřív musela zbortit jakási neviditelná hradba.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU