Když Gregers sere mramor (Divoká kachna ve Švandově divadle a Národním divadle Brno)

Jakkoli Henrik Ibsen zůstává oblíbeným materiálem tuzemských divadel, o Divoké kachně na českých, moravských a slezských jevištích nebylo nějakou dobu slyšet. Naposledy ji uvedl režisér David Šiktanc v ostravské Komorní scéně Aréna roku 2016; v kolektivní paměti patrně ještě zůstává inscenace Jana Nebeského v pražském Divadle v Dlouhé (2005; O inscenaci psal Michal Čunderle v SADu 1/2006 - Kachna.), kde do role mladé Hedviky obsadil tehdy bezmála šedesátiletou Jaroslavu Pokornou, která za svůj výkon obdržela Cenu Alfréda Radoka. Po několikaleté pauze teď Ibsenovo drama zařadily do svého repertoáru hned dva tradiční činoherní domy: Švandovo divadlo na Smíchově a Národní divadlo Brno, které novou inscenaci hraje na scéně Mahenova divadla.

brzda-plyn Zejména počátkem uvádění na jaře 2025 si Divoká kachna, kterou režisér Martin Františák nastudoval v pražském Švandově divadle, nezískala právě příznivé ohlasy. Skloňována byla především neúnosná délka dosahující vyčerpávajících tří hodin a absence jasnějšího dramaturgického zdůvodnění, o čem se tato další inscenace klasického textu vlastně hraje. Sám jsem na její představení vyrazil až na sklonku roku, osm měsíců po premiéře, kdy již došlo ke zkrácení na o něco stravitelnější dvě hodiny a čtyřicet minut. Režijně-dramaturgická nevyhraněnost však inscenaci zůstala.
Scénograf Marek Cpin umisťuje Ekdalovu rodinu do chladného, neútulného bytu se zašedlými tapetami a s pár kusy nábytku, jimž vévodí staromódní gauč. Troje dveře pak vedou vlevo na chodbu, vprostřed na půdu k divoké kachně a vpravo do pokojíku starého Ekdala. Nevlídné odstíny volí Cpin i pro kostýmy, které připomínají lovecké obleky (Werle a jeho večírkoví soukmenovci), trampské ohozy (starý Ekdal) nebo prostě jen nepříliš výrazné oblečení do chladnějšího počasí.
Mohlo by se tedy zdát, že v takto vykolíkovaném jevištním prostoru se bude odehrávat přiostřená verze Ibsenova dramatu. A svým způsobem vlastně ano. S důrazem na sousloví „svým způsobem“, protože zastřešit Františákovu inscenaci bez váhání jasnou charakterizací je opravdu obtížné. Práce s textem by nasvědčovala velmi konzervativnímu zpracování: režisér s dramaturgyní Johanou Součkovou Němcovou i po dílčím krácení ponechávají hru v ambiciózní šíři, nezříkají se například ani úvodního žvatlání přiopilých hostů u továrníka Werleho. Když už se tedy tvůrčí tým pustil do takto odvážné mise, bylo nasnadě, že je potřeba dynamiku inscenace podpořit nějak jinak. Ideálně hereckými výkony, vždyť se tu sází na základní činoherní kameny: text a herce. A právě tady přichází asi největší záhada.
Některé inscenace se vyznačují velkou rozrůzněností hereckých projevů. Může to být problém („každý si to hraje, jak zrovna uzná za vhodné“), jako třeba v případě Kroftova zpracování Ostře sledovaných vlaků v Divadle pod Palmovkou (Premiéra 17. 10. 2025.); může to být i osvěžení (Radka Fidlerová coby Iokasté v inscenaci ústeckého Činoherního studia Oidipus Utopia; Premiéra 10. 10. 2025, režie Michal Hába.). V takových případech však obvykle účinkující drží svou stylizaci po celou dobu představení, čímž dochází ke kýženému nebo naopak rušivému kontrastu. V Divoké kachně je tomu jinak. Herecké prostředky jednotlivých účinkujících se liší nejen mezi obrazy, ale někdy dokonce i v rámci obrazů samých. Tento zvláštní faktor pak logicky ovlivňuje vnímání celé inscenace, neustále totiž osciluje mezi vážností psychologického realismu, civilním herectvím, groteskními stylizacemi a místy až melodramatičností. Robert Jašków v roli továrníka Werleho dokáže v neverbální rovině vzbudit očekávání svou tajemností skrytou za černými brýlemi a přísně hlídanou mimikou. Ovšem v dialozích, především se svým synem, rychle přepíná mezi zcizujícími úšklebky a procítěnou osudovostí, přičemž důrazně vyhrává závěrečné slabiky vět a pauzuje tak významně, až by snad bylo možno očekávat vpád nápovědy.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU