Vzývali jste Boha? Tak mě tady máte! (Dracula)

„Pochopitelně že vznik původního českého muzikálu naplní i srdce zavilého kritika radostí, ale přílišná shovívavost k jeho chorobám by připomínala rodiče, kteří ze samé radosti velkoryse přehlédnou, že jejich milovaně děťátko má jednu nožičku kratší,“ napsala po premiéře popové opery Dracula Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese v říjnu 1995 do Práva Radmila Hrdinová. A Sonja Kroupová v Denním telegrafu si brala servítků ještě méně ve slovech „lineární, polopatistické a dramaticky děravé libreto a jedna líbivá melodie, která se v hudební «never ending story» valí tříhodinovým představením bohužel nikoliv jako «Stoni do Prahy» ale jako vláčný sirup vzpomínky na populární popěvky středněproudé popové scény 70. a 80. let“ a „ambicióznímu českému muzikálovému dílu, které disponuje mnoha profesionály i talenty, by slušela jedna prostá věc: libretista profík a muzikant, který postřehl, že do roku ‘95 se i naší zeměpisnou šířkou prohnaly moderní hudební proudy, nebo že tyto existovaly ve světě už před více než čtvrtstoletím.“.
Zatímco režie, scénografie a choreografie prvního porevolučního pokusu o monumentální muzikálové velkolepo broadwayského či westendského střihu se vesměs setkala s kladným ohlasem („Ještěže je na co se dívat,“ konstatuje po kritice Svobodovy hudby suše Radmila Hrdinová; Josef Herman psal v Divadelních novinách o „technicky precizní inscenaci, obecně považované za takřka dokonalou“), dílo samotné se setkalo s množstvím výtek. I Josef Herman ve své věcné kritice zahájil slovy „Otevřeně a bez vytáček řečeno, na naše poměry považuji Draculu za perfektně vyvedeného obřího sádrového trpaslíka“ a o něco později pokračoval otázkou „nakolik je podoba obřího trpaslíka uměleckým nezdarem a nakolik přesným odhadem vkusu potenciálního trhu“.
Po více než třiceti letech je už celkem evidentní, že minimálně dle počtu diváků je Dracula nejúspěšnějším českým muzikálem vůbec. Což nesvědčí ani proti citovaným recenzním ohlasům, ale ani pro ně – pravda kritiky a pravda pokladny jsou v divadle odjakživa značně odlišné. (Ohlasy londýnské premiéry Bídníků ostatně taky ani zdaleka nezvěstovaly jejich následnou oslnivou budoucnost.) A i když je Dracula jedním z uzlových bodů tuzemské kulturní nostalgie po devadesátých letech, jeho popularitu už lze jen stěží vysvětlit pouze jako časový fenomén, pouze tím, že triumfoval nabídkou nedostatkového zboží na krutě nenasyceném trhu. (Byť to podstatný faktor samozřejmě byl a bude o tom dále řeč.)

avataři zakázaných fantazií Devadesátá léta jsou v českém hudebním divadle výrazně charakterizována dvojím úspěchem: 916 reprízami Draculy a 1288 reprízami české premiéry Jesus Christ Superstar v Divadle Spirála. (poznámka redakce: O inscenaci psaly v SADu 5/1994 Jana Machalická /Jako housky na krámě/ a v SADu 6/1994 Jana Paterová - Malá obrana velké opery.)) Dá se říct, že produkční smýšlení soukromého sektoru v oblasti muzikálu tyto úspěchy ovlivnily zásadně a zčásti ovlivňují dodnes. Vedou tak i k marné snaze zopakovat něco, co zopakovat prostě nelze, protože to vycházelo z unikátní a nepřenosné historické chvíle. Důkazem toho budiž i to, že když tvůrčí tým Draculy přišel s dalším autorským počinem, Monte Cristem, vůdčí ambicí byla evidentně snaha odchýlit se od úspěšného předobrazu co nejméně (Josef Herman tehdy svou recenzi rovnou nadepsal „Monte Dracula“).

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU