Třikrát komořina z Divadelního světa Brno (Mouchy, Korále okolo hrdla, Bečva /true crime/)

Rozpětí festivalu Divadelní svět Brno – letos dvanáctidenního v jeho hlavní části – je z těch, které nestudující smrtelník dokáže v celé šíři absolvovat jen stěží. Z třídenního výjezdu tedy nedává smysl dělat zobecňující závěry, i z pouhého prostudování programu však bylo jasné, že pro ročník 2026 pořadatelé značně okleštili zahraniční linku – zastupoval ji pouze Nosorožec Slovenského národného divadla (O inscenaci psala Dária F. Fehérová v SADu 5/2025 (Bratislavské, slovenské, europske, národné.) a napůl loutkový Domeček pro panenky norsko-francouzského uskupení Plexus Polaire. (V dubnu, tedy přibližně měsíc před hlavní částí festivalu, uvedl Divadelní svět Brno ještě taneční inscenaci Postavy mizejícího světa holandského souboru Nederlands Dans Theater.) Poučena z minulých let jsem tedy kromě dohnání několika – rovněž povedených – regionálních „restů“ z minulé sezony (liberecké Nebezpečné známosti (O inscenaci psala Barbora Sedláková v SADu 2/2026 (Obdivuhodně uspořádané city.), Směšná temnota Jihočeského divadla) dala přednost spíše intimnějším, nenápadnějším produkcím. Opět se mi potvrdilo, že o největší zážitky se postaraly inscenace mimo velká kamenná divadla, z nichž hned dvě vznikly v koprodukci právě s DSB.

každej má svý Jeden z letošních čtyř koprodukčních festivalových projektů představil na festivalu v premiéře kolektiv TMEL. Nová loutková pohádka pro nejmenší dostala lapidární název Mouchy. Autorka scénáře i jediná performerka Antonie Rašilovová v ní na obyvatelích jednoho fiktivního městečka ukazuje, že problémy jsou běžná součást života a není třeba z nich dělat děsivá monstra. Záleží na přístupu a ochotě své potíže přijmout. Nejnebezpečnější je totiž problém odloučený od svého majitele, jelikož takto utržený ze řetězu na sebe nabaluje další, cizí kolegy a stává se z něj problém společenský. Děním v městečku provází postava problémologa Ruperta Kotrmelce, který o zdejších problémech natáčí televizní reportáž a vyvozuje z pozorovaných jednotlivostí obecnější závěry. Stejně jako u neméně povedené pohádky Neboj, houbo! (z roku 2022) Rašilovová spolupracovala s Janem Froňkem, který je podepsán pod režií a hudbou, a se scénografkou Bertou Doubkovou. Ta opět vytvořila zdánlivě jednoduchou, ale velmi propracovanou, proměnlivou a vizuálně působivou scénu na malém ponku, tentokrát s využitím dřevěných kostek základních barev a geometrických tvarů – tedy jedné z naprosto zásadních raně dětských hraček. Ve své variabilitě v lecčems připomíná i Doubkové oceňovanou (rovněž, byť zase jinak „stavebnicovou“) scénu pro Červený balónek libereckého Naivního divadla (O inscenaci psala Barbora Sedláková v SADu 6/2025 - Evropské objekty v Ostravě.), a také v tomto případě je pro vyznění a podmanivost inscenace zásadní. Z kostek jsou tvořeny nejen siluety domů či hradu, ale i samotné loutky – některé malé a hranaté, jiné vyčouhlé, další zase s obrovským kulatým břichem. Často se „vylupují“ přímo z městské zástavby. Kupříkladu zjistíme, že to, co vypadá jako vysoká věž, může také představovat čahouna, který má mezi dlouhými tenkými obdélníkovými kostkami vyndavací podlouhlý trup s barevnými „knoflíky“ znázorňujícími jeho dlouhou řádku problémů. Se zasouváním a vysouváním různých částí, jejich roztáčením či rozpohybováváním na pružinkách (např. hlavička Ruperta Kotrmelce), se pracuje jako se základním principem, který je zdrojem nejednoho překvapení. Samotné problémy jsou v kontrastu s dřevěným městem a jeho obyvateli vyrobeny z černého plstnatého či chundelatého materiálu (Podobná černá plyšová entita zastupující určitý abstraktní koncept se překvapivě objevila i v dalším festivalovém představení Neboj, neboj Studia 60+ Divadla Husa na provázku, kde v podobně terapeutickém rámci představovala strach.) a v základní podobě připomínají tlusté bzučící housenky voděné na drátcích za svými „majiteli“. Jejich měnící se podoba ovšem demonstruje, jak se z takové vcelku nevinné, byť otravné housenky může vyklubat něco mnohem hrozivějšího, když se problém neřeší, odhání nebo se využívá ke špatnostem. Tu se z něj rázem stává drakohad s kolíčkem jako otevírající se tlamou nebo obří chlupatá černá kočka se zlověstnýma korálkovýma očima. Místo aby byl problém přijat, „opečován“ a následně se tak zmenšil, může se špatným přístupem usídlit v hlavě (prolézá panáčkovi skrz temeno) nebo v žaludku kulaté loutky, kde pak ve zmenšeném modelu běhá jako v bludišti se zvukovým doprovodem odkazujícím na staré počítačové hry. Dalším segmentem ponku je obdélníkový rám mezi jeho nohama sloužící coby televizní obrazovka pro Rupertovy reportáže, které mají podobu výměnných malovaných desek.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU