Politika v první osobě (Divadelní Flora Olomouc 2026)

Osobní výpověď patří v posledních letech k nejčastějším tendencím současného evropského divadla. Potvrdil to i dvacátý devátý ročník Divadelní Flory Olomouc, který od 15. do 24. května hostil umělkyně a umělce z devíti zemí. Letošní dramaturgii spojovalo téma „solidarita“. Nejde přitom o neutrální pojem, jenž by jen označoval sounáležitost mezi lidmi. Projevit solidaritu znamená přijmout za vlastní určitou zkušenost, perspektivu nebo skupinu, a tím se – byť třeba nechtěně – vymezit vůči jiné. Solidarita je proto nevyhnutelně také politickou kategorií. Festival ji hledal hlavně v osobních příbězích a zejména české inscenace se obracely k intimním zkušenostem jednotlivců. V inscenaci 8 miliard lidí hoří od souboru 8lidí o svém environmentálním žalu mluví skupina osob v sauně; Můj boj. Zamilovaný muž Divadla Na zábradlí (O inscenaci psal v SADu 4/2025 Vladimír Mikulka - Hroutit se a omdlévat štěstím.) se noří do intimních myšlenek norského spisovatele; Flora z Divadla na cucky se inspiruje osudem olomoucké odbojářky. Stejně jako loni festival pokračoval v podpoře slovenské kultury a poskytl prostor dvěma inscenacím nezávislého divadla Uhol_92 Happy End (O inscenaci psal v SADu 5/2025 Vladimír Mikulka - Hradecké regiony jubilejní.) a Slováci ožijú. Hymna pre 21. storočie. (O inscenaci psal v SADu 4/2025 Jakub Škorpil - Krajina bezprizorných tvorov.)
Zahraniční inscenace jsou – jak už bývá na Floře zvykem – ještě explicitněji politické. Letos se věnovaly osobnosti Donalda Trumpa nebo izraelsko-palestinskému konfliktu a celému širšímu regionu poznamenanému dlouhodobými válkami, migrací a působením teroristických organizací. Ani tato díla ale neopouštějí základní myšlenku: že osobní zkušenost je vždy také politickou výpovědí. A i solidarita je politickým gestem.

politika banánu Stejně jako loni zahájilo festival divadlo Schauspielhaus Bochum. Inscenaci Jak udělat deal režíroval nizozemský režisér Walter Bart z kolektivu Wunderbaum, který se na Floře představil už v roce 2025. Název odkazuje na slavnou knihu Donalda Trumpa The Art of the Deal, z níž však inscenace přímo nevychází. Protože soubor nezískal práva k její adaptaci, obrací pozornost k samotnému procesu jejího inscenování. Výsledkem je campový muzikál inspirovaný radami o podnikání a úspěchu, doplněný o estetiku osmdesátých let, kdy kniha vyšla. Brzy se ale ukáže, že tvůrčí tým nezajímá obsah Trumpovy knihy tolik jako mechanismy, na nichž stojí: neustálé vyjednávání, přehánění a rozostřování hranice mezi skutečností a fikcí.
Strukturou tak připomíná loňský Útok psím lejnem od stejného režiséra, který také nejprve představil proces vzniku inscenace a potom její výsledný tvar. V první části sedí čtyři herečky a dva herci před zataženou oponou a hlasitě předčítají e-maily, které si během zkoušek posílali. Odhalují v nich nejen úvahy o vznikající inscenaci, ale i mimoumělecké myšlenky. V jemných nuancích se ukazuje, jak moc všichni „dealujeme“ – tedy vyjednáváme – v partnerských vztazích, pracovních závazcích i při prosazování politických postojů. A v duchu post- moderní hry není jasné, zda jde o skutečnou, nebo smyšlenou korespondenci.
Zprvu jsou všichni rozpačití z toho, že na zkoušky nedorazil režisér. Iniciativy se proto ujímá americká choreografka Mona Vojacek Koper, která také inscenaci otevírá performativní přednáškou o sobě samé a o tom, proč právě ona přináší do německého divadla americkou perspektivu. Za doprovodu autentických fotografií z dětství s humorem a velkým charismatem vypráví příběh svého otce a jeho amerického snu. Rodina v osmdesátých letech minulého století emigrovala z Evropy do Spojených států, kde právě vládl Ronald Reagan. Koper sama se však před deseti lety odstěhovala do Německa – mimo jiné proto, že její otec v roce 2016 volil Donalda Trumpa a ona si postupně uvědomila, že k americkému patriotismu nemá žádný vztah. Do svého vyprávění zapojuje i nejnovější události: razie imigračního úřadu, známého pod zkratkou ICE, a válku v Íránu. Inscenace totiž vznikla pouhý měsíc před uvedením na festivalu.
Obsazení skutečné americké performerky je výhodné. Její nadšená rétorika i autentická americká angličtina kontrastují s odtažitostí německého ansámblu a do inscenace vnášejí dravost i zdánlivě bezbřehý optimismus, jenž je ale pravděpodobně jen součástí naučené společenské performance. Mona svou jevištní personu navíc neustále udržuje, v e-mailech používá smajlíky, všechny chválí a děkuje jim za práci a nasazení, přesto její přehnaná pozitivita působí spíš nuceně.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU