Mezi abstrakcí a hororem (36. ročník festivalu Skupova Plzeň)

Bienále loutkového a alternativního divadla Skupova Plzeň není přehlídkou s jasně daným tématem nebo nějak jinak předem vymezeným hracím polem. (Minule, to jest v roce 2024, byl položen důraz na asijské divadlo, letos nebyla festivalová dramaturgie cílená ani tímto způsobem. O Skupově Plzni 2024 jsem psal v článku Skupova smršť v SADu 4/2024.) Program tvoří nejlepší domácí inscenace za poslední dva roky, doplněné zahraničními hosty relativně méně zvučných jmen (už jen proto, že obecně známých hvězd v této oblasti zas tolik není), přičemž je téměř jisté, že se mezi nimi objeví tituly, které rozhodně stojí za vidění. Letos se sice v Plzni připomínalo sté výročí „narození“ Hurvínka, to však byla událost spíš historická a teatrologická; současné Divadlo Spejbla a Hurvínka bohužel už dlouhá léta není v takové formě, aby jej bylo možné považovat za součást širší špičky českého loutkářství. Což koneckonců přímo na místě potvrdilo představení vzpomínkové inscenace Kabaret Hurvajz.
Jisté tematické nebo stylové okruhy se nicméně v programu objevit daly. Ten nejnápadnější a početně nejzastoupenější by bylo možné s jistou nadsázkou nazvat „blokem Roberta Smolíka“. Skupina nedávných absolventů a studentů KALD DAMU působí v řadě malých nezávislých uskupení (personálně různě propojených) a začínají se prosazovat jak samostatně, tak ve spolupráci se zavedenými scénami. Typicky „smolíkovská“ poetika je založená na výrazné výtvarné složce, animaci malých, často abstraktních objektů a potlačení slova i příběhu ve prospěch atmosféry či jednoduchých „vztahových“ situací. V Plzni byly v rychlém sledu k vidění (Výmluvné je, že prakticky stejný „blok“ se objevil o čtrnáct dní později i na programu hradeckého festivalu Regiony.) takto laděné tituly Natura kultura od Nebe Motýlové a Bibi Stevens, Plechovka, maják a ryba skupiny R405 a Pelech Kolektivu TMEL.
Do značné míry abstraktní a navíc velmi komorní divadlo (často bylo docela obtížné zahlédnout, co se vlastně na scéně odehrává) může být velmi působivé, a zdá se, že všechny výše jmenované soubory dokážou zvolený styl nejen přijmout, ale snad i dále rozvíjet. Otázkou je, zda lze tuto poetiku ocenit i ve větší dávce: osobně mám pro takový typ divadla letitou slabost, v Plzni mi však výše zmíněné inscenace začaly docela rychle splývat. A z ryze praktického hlediska je zřejmé, že se jedná o záležitost pro relativně malou skupinu zájemců; ve větších divadlech (pokud mají vhodný komorní prostor) nejspíš mohou být podobně laděné tituly zpestřením, nikoli základem repertoáru. Ostatně přesně tímto způsobem postupuje i sám Robert Smolík, který kromě „běžné“ scénografické práce v Naivním divadle čas od času přichází pod hlavičkou sdružení Škrobotník, Šlundra, Šibrová s vlastními drobničkami, které příležitostně hraje pro pár fajnšmekrů.

pozor na vítr Příkladem kompromisu mezi smolíkovskou poetikou a tradičnějším pojetím loutkového či objektového divadla se stali Větroplaši, druhá plzeňská inscenace Kolektivu TMEL. Režisér Viktor Prokop, výtvarnice Berta Doubková a autor hudby Jan Froněk spolupracovali s libereckým dramaturgem Vítkem Peřinou i místními ostřílenými herci; výsledný titul je stálou součástí programu Naivního divadla. O úspěšnosti zvolené strategie svědčí i výrok festivalové poroty, která jednotlivé tvůrce či aktéry Větroplachů zmínila celkem čtyřikrát – obvykle s velmi příznačným „přihlédnutím“ k jejich dalším počinům. (Berta Doubková získala ocenění za scénografii k inscenaci Větroplaši a Pelech, Jan Froněk za hudbu k Pelechu s přihlédnutím k Větroplachům a Viktor Prokop za režii Pelechu s přihlédnutím k Větroplachům. Diana Čičmanová, tedy členka Naivního divadla, byla oceněna za herecký a animační výkon.)
Větroplaši staví na kombinaci výtvarné abstrakce se zcela konkrétními detaily, a vše je podloženo jednoduchým, obecně srozumitelným příběhem. V blíže nespecifikovaném prostředí (jež lze nicméně chápat jako uzavřený svět s vlastními, přesto ale pochopitelnými pravidly) se pohybují obdobně nespecifikované postavičky, které svou podobou volně odkazují k hrdinům televizních seriálů nebo počítačových her. Podstatné přitom je, že většina z nich záhy předvede víceméně srozumitelné „lidské“ vlastnosti, což znamená nejen to, že se s nimi diváci mohou do jisté míry identifikovat (inscenace je určena dětem od čtyř let), ale snadno vstupují i do jednoduchých situací. Panáček s červenou čepičkou a dlouhým knírem rybaří, jenže nemá návnadu, a strom ho nenechá utrhnout jablko, dokud jej nezalije, žlutá rohatá figurka hrabe trávník a pěstuje mrkev, matka (připomínající tenisák s očima) vaří jídlo pro trojici divoce poletujících potomků. Idylu narušuje pouze jakási všežravá fialová obluda, viditelně poněkud mdlého rozumu, zato však obdařená fyzickou silou a zlomyslnou náturou. Dvojice vodičů (V Plzni to byla Diana Čičmanová a Jakub Müller, o dva týdny později na hradeckých Regionech Čičmanová a Filip Homola.) nemluví, zůstává pouze u citoslovců srozumitelně vyjadřujících souhlas, překvapení nebo nespokojenost (což je trik, který v Naivním divadle s úspěchem použili již vícekrát).

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU