Anatomie mechanismů (třikrát Eliáš Gaydečka)

Eliáš Gaydečka patří k nejvýraznějším absolventům letošního ročníku režie na Katedře činoherního divadla DAMU. Jeho absolventská inscenace Ropa získala Cenu Marka Ravenhilla a sám režisér byl nominován na Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku 2025. Trojice inscenací Ropa, Potopa a Létající dítě přitom naznačuje, že za těmito oceněními nestojí jen talent, ale už nyní velmi jasně formulovaná režijní poetika.

péče a kontrola Vztah matky a dcery napříč sto padesáti lety. Ropa jako červená nit, anebo spíš lidská touha po světle a teple, i když zrovna nesvítí slunce. Jako svou první absolventskou inscenaci v Divadle DISK Gaydečka uvedl text britské dramatičky Elly Hickson Ropa. Jedním z ústředních motivů hry je napětí mezi péčí, mocí a závislostí. Hickson naznačuje, že mechanismy, které stojí za kolonizací a hospodářskou expanzí, se v menším měřítku opakují i v rodinných vztazích. Matky chtějí své dcery chránit a zajistit jim lepší budoucnost, zároveň si ale nárokují právo rozhodovat o jejich životech. Péče se tak snadno může proměnit v kontrolu.
Autorka textu z roku 2016, který přeložila dramaturgyně inscenace Klára Metge (za svůj překlad získala první místo v Ceně Evalda Schorma 2024), umisťuje hlavní postavu May do pěti historických a dystopických situací. V roce 1889 žije na rodinné farmě, v jedné světnici se mačká sedm osob, je mráz, ona čeká dítě a rozbíjí led v korytech, aby se zvířata mohla napojit. Ve vánici dorazí muž a chce od rodiny odkoupit pozemky pro skladování nově objevené ropy. Rok 1908, Persie. May slouží na večírku britských důstojníků v kolonizované zemi. Má osmiletou dceru Amy a maluje si růžovější zítřky. Rok 1970, Británie. Patnáctiletá Amy se dohaduje s matkou, která předsedá těžařské společnosti. A pak rok 2028, poušť kousek za Bagdádem. Amy v blízké budoucnosti pomáhá v zemi, kde zuří válka. Matka ji chce odvézt zpět do Británie. Tam také o další desítky let později jejich příběh končí.
Ropa není v inscenaci jen téma, ale východisko pro model vztahu. Kdo má zdroj, získává moc, zároveň se na něm ale stává závislým. Nejde přitom jen o závislost lidí na nerostném bohatství, ale také Británie na koloniích, matky na dceři, dcery na matce nebo celého světa na zdrojích energie obecně. Moc se v průběhu dějin přesouvá z jedněch rukou do druhých, závislost ale přetrvává. May stále usiluje o „lepší budoucnost“ pro Amy, přesto jí často upírá možnost rozhodovat o vlastním životě stejně jako impéria, která tvrdí, že podmaněným územím přinášejí rozvoj, civilizovanost, vzdělání nebo technologie, ale přitom si nárokují něco, co jim nepatří. Vztah mezi matkou a dcerou tak není jen soukromým příběhem, ale zmenšeným obrazem mocenských vztahů formujících svět.
May představuje archetyp člověka, který věří, že dokáže zajistit budoucnost sobě i ostatním, a především vlastním dětem. Když je Amy malá, neustále jí opakuje, že jsou rodina a že si vystačí samy. Později se ale péče stále zřetelněji proměňuje v kontrolu. May se snaží ovlivňovat dceřina životní rozhodnutí – ať už jde o její environmentální aktivismus nebo nevhodného partnera – se stejnou samozřejmostí, s jakou řídí těžařskou společnost. Když v roce 2028 přijede za Amy do válkou zmítaného Iráku, aby ji odvezla zpět do Británie, chápe svou intervenci jako záchranu. Dcera ji ale vnímá jako další zásah přicházející zvnějšku a jejich vztah dostává kolonizační dynamiku podobnou té, s níž Západ přistupuje k regionům, které se dlouhodobě snaží spravovat, rozvíjet nebo zachraňovat podle vlastních představ.
V závěrečné scéně se ale ukazuje, jak rychle se mohou role pečujícího a pečovaného proměnit. O mnoho let později se Amy stará o stárnoucí matku v domácnosti ochromené výpadkem elektřiny. Do vymrzlé místnosti přichází čínská obchodnice s nabídkou nového zdroje energie – „toroid“ je založený na studené fúzi a heliu 3 těženém na Měsíci. Když May namítne, že „Měsíc nepatří Číně“, opakuje v podstatě stejnou logiku, jaká po desetiletí provázela spory o ropu. Nový zdroj energie navíc nenabízí skutečné řešení, jen nahrazuje jednu formu závislosti jinou. Gaydečka a Metge v inscenaci tento motiv rozvíjejí velice povedeně. Hickson v poslední scéně doslovně načrtává budoucnost, v níž je Británie (neo)kolonizována Čínou, která zde obyvatelům dává práci, protože jim to „dluží“. Inscenační úprava víc důvěřuje vztahům mezi postavami, a myšlenka proměnlivosti mocenských pozic a závislosti z dění vystupuje přirozeně bez explicitního pojmenování, i když také ona už je o něco tezovitější.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU