Setkání s upřímností (Veronika Lazorčáková v Divadle v Dlouhé)

přednárodní období Mám-li někdy zavzpomínat na iniciační divadelní zážitky, málokdy se vyhnu zmínce o pražském Divadle v Dlouhé a obvykle doplním jednu konkrétní inscenaci: Hovory na útěku Bertolta Brechta v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše. (Premiéra 3.12. 2016, derniéra 19.3. 2019.) Pro prvně jmenovaného se jednalo o poslední počin, neboť měsíc a půl po premiéře zemřel; pro mne naopak dvěma závěrečnými uvedeními tohoto titulu začal můj dospělý divácký život. Fascinovala mne kombinace intelektuálního dialogu na forbíně (výchozí text výtečně upravil Hanuš s dramaturgyní Kateřinou Šavlíkovou), který mezi sebou vedli Oto v podání Miloše Kopečného a Hanušův Wintr, s brutálními vpády písní britské dark cabaretové skupiny The Tiger Lillies. České texty napsal opět Hanuš a skladby zazněly v tradičně skvělém podání souboru Divadla v Dlouhé doplněného profesionálními hudebníky. Kabaretní umělci a umělkyně s výrazným černobílým líčením upomínajícím na trio z Velké Británie představovali prostřednictvím těchto skladeb krátké, zhuštěné příběhy existencí z okraje společnosti, ať už šlo o drogově závislého muže (Jan Meduna), nebo odstrkované židovské dítě (Magdalena Zimová).
Nejsilnější story ale nabídla Veronika Lazorčáková v roli Světlovlasé ženy. Píseň Thousand Violins zastupuje spíše melancholičtější část tvorby The Tiger Lillies, což inscenace zachovala, vyprávěný příběh ale tvůrci zkonkrétnili a přiostřili, když prostřednictvím Lazorčákové představili prostitutku nešťastně zamilovanou do svého zákazníka. Herečka ji zprvu pojímala jako vyrovnanou ženu, avšak její poklidná fasáda se postupem písně čím dál markantněji drolila. Nejdřív svůj zpěv prokládala pohledy na vybrané diváky a divačky spolu s výkřiky „Chceš facku?“, ale čím dál častěji přecházela do atakování publika replikami „Jak se to na mě díváš, ty hajzle?“, případně „Jste bezcitný hajzlové!“. Na pokraji sil se jí již zcela zlomeným hlasem povedlo píseň jakž takž dozpívat, hudba utichla, ovšem opona, která oddělovala rozšklebený kabaretní svět od forbínového závětří, nešla dolů. Nešťastnou ženu v tu chvíli definitivně přemohlo zoufalství a nepříčetně se rozkřičela směrem do zákulisí s úpěnlivou prosbou, aby opona byla stažena, ale stále nic, jen její zoufalství a nevzrušeně strnulé kabaretní osazenstvo. Teprve po dlouhé chvíli, když už bolestí klesla k zemi, se opona zatáhla.
Bylo to moje první setkání s Veronikou Lazorčákovou. Na posledních dvou uvedeních Hovorů na útěku v únoru a březnu 2019 již nebyla členkou souboru, neboť v roce 2017 odešla do Činohry Národního divadla, ovšem své role v Dlouhé dohrávala. Tuto konkrétně v pokročilém stádiu těhotenství, což působivost jejího fyzicky i psychicky namáhavého výkonu ještě umocnilo. Z Dlouhé ale vlastně nikdy úplně neodešla, protože nadále alternovala v kultovních Bornových inscenacích Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka (Premiéra 26.2.2000. O inscenaci psala Kamila Patková v SADu 5/2000 - Třikrát v Dlouhé.) a O líné babičce (Premiéra 23.11. 2013. ) a také dalších titulech, které režírovala Hana Burešová. Po výměně uměleckého vedení v Národním divadle i v Dlouhé se do svého dřívějšího působiště vrátila a od sezony 2025/26 je opět členkou Divadla v Dlouhé, teď už pod šéfem Ivanem Burajem.
Přestože by se tento text měl v ideálním případě – což už je stejně ztraceno – věnovat několika nejčerstvějším hereckým úkolům, alespoň ve stručnosti zmíním ještě několik zásadních rolí, které Lazorčáková vytvořila během svého prvního mandátu v Dlouhé. Lze v nich totiž vypozorovat některé znaky, jimiž se její herectví vyznačuje i dnes.
Jednou z prvních postav, které v novém angažmá nastudovala, byla tramvajová průvodčí Hedvička v inscenaci Borny a Hanuše 407 gramů z Bohumila Hrabala (Premiéra 29.11.2014, derniéra 8.11.2019. O inscenaci psal Jan Kerbr v SADu 2/2015 - A další a další Hrabalové.) Vysoký hlas, vlasy zapletené do copů a nesmělost v pohybu i gestech jí propůjčovaly skoro dětský dojem křehké, plaché bytosti, která zároveň dokáže okouzlit. Třeba Vedoucího sběrny papíru v podání Miroslava Táborského, jenž jí visel na očích se soustředěnou pečlivostí a z nervního mrzouta se měnil v šarmantního lidumila. Již zde se Lazorčákové podařilo cosi, čeho se ku prospěchu věci drží dodnes – uhlídala míru a žádnou z vyjmenovaných charakteristik nepřehnala do přeslazeného figurkaření.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU