Je čas házet kamení? (Aktivní zálohy v D21)

Na první pohled může autorská inscenace Lucie Ferencové a Jiřího Ondry Aktivní zálohy působit tak trochu jako moderní varianta populárních vojenských satirických próz typu Černých baronů nebo Tankového praporu. Králem jeviště je zupácký rotmistr zvaný Zmrd, trojice „aktivních záložáků“ je svérázně armádním způsobem poučována o vojenských pravidlech a používání výstroje. Seznámeni jsou s poněkud absurdním výrazivem („Samopal vzor 58, neboli kosa, není samopal, ale útočná puška. V armádě nehledejte logiku.“), do omrzení se opakují více i méně smysluplné drily prokládané kolektivními tresty v podobě kliků. Nechybí ani vtipkování na té úplně nejnižší rovině. Třeba když jeden z pánů nutně potřebuje na velkou, musí nejprve absolvovat obšírnou teoretickou přednášku rotmistra Zmrda o tom, jak se taková potřeba nazývá ve vojenském žargonu, a pak překonat nástrahu v podobě špatně se otevírající přezky u polního munduru („Ty vole, už chápu, proč se říká zasranej MNS.“). Dojde dokonce i na pasáž, kterou lze brát jako variaci montypythonovské klasiky „výraz «fuck» coby frázové sloveso“. („Rotmistře Zmrde, páska došla.“ „Zamrdaná páska. S instruktory se nevymrdává. Domrdejte ty vymrdávky. Na tuhle zmrdí vymrdanost nemám nervy. Domrdal jsem.“) Podoba s tím, jak v románech vykreslili socialistickou armádu Škvorecký nebo Švandrlík, je však pouze vnějšková: inscenace je jiná po formální i obsahové stránce. Liší se nejen komplikovanou strukturou tvořenou neustálým prolínáním několika rovin, místních i časových, ale především výchozí situací. Vystupují tu lidé, kteří se na výcvik přihlásili dobrovolně, neberou nadřízeného jako nepřítele (i když se třeba chová jako otravný idiot), nesnaží se ulejvat nebo švejkovat. Stejně tak není cílem – vzdor četným evokacím armádních bizarností – co nejdrastičtějším a nejlegračnějším způsobem demaskovat absurditu vojenského světa. V Aktivních zálohách jde především o hledání smyslu počínání těch, kteří vstoupili do Aktivních záloh. A obecněji o kladení otázek po smyslu obrany i boje a také ceně, kterou chtě nechtě platí vojáci, jedno zda profesionálové nebo dobrovolníci. Jistě ne náhodou toto téma s charakteristickou nejednoznačností, a v jevištní podobě též s neméně příznačnou nadsázkou, otevřou hned první repliky, které padnou mezi rodiči a synem odcházejícím na vojenské cvičení:
Otec: Budeš střílet lidi?
Syn: Doufám, že ne. Nikdy.
Matka: Je to herec.
Zmíněné hledání se sice ponejvíce odehrává pod zástěrou všemožného žertování, to ovšem neznamená, že by bylo povrchní; problematičtější jsou spíš nečetné pasáže, ve kterých se tvůrci snaží k závažným otázkám vztáhnout přímo.
Aktivní zálohy otevírají témata na několika úrovních. Počínaje tou zcela osobní (proč jsem tady?), přes otázky pojaté šířeji (co to vlastně znamená stát se vojákem?), až po zcela obecné uvažování o významu a smyslu obrany či armády a s ní spojeného institucionalizovaného násilí. Což je podstatně komplikovanější a spletitější proces, než by se mohlo na první pohled zdát. Inscenátorům v každém případě slouží ke cti, že se neuchylují ke kázání, banalizujícím zjednodušením nebo moralizování; snaží se spíš znejisťovat a provokovat.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU