Svérázné divaácké zážitky (festival Jižní Svéráz 2026)

Festival Jižní Svéráz (v angličtině pod lehce údernějším názvem South Specific), který jednou za dva roky pořádá Jihočeské divadlo, se věnuje převážně site-specific a imerzivnímu divadlu v nedivadelních prostorách Českých Budějovic a okolí. Nultý ročník proběhl v roce 2024 a otevřelo ho Malé divadlo Jihočeskou odyseou. Odysseův návrat z války sledovali diváci při plavbě parníkem po Vltavě od Českých Budějovic přes Hlubokou až do Purkarce. Na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově byla tehdy uvedena premiéra Rozumu a citu v režii Martiny Schlegelové a taneční inscenace Egon Schiele – Autoportrét (Ta se v rámci letošního prvního oficiálního ročníku promítala ze záznamu.) dua SKUTR. Koncem léta 2026 se pod hlavičkou festivalu vrátilo i několik premiér nultého ročníku: openairová Prodaná nevěsta v režii Ondřeje Pilaře nebo divadelní únikovka Záhada zmizelého sudomyče v prostorách pivovaru Samson.
Letos bienále navázalo na českou dramaturgickou linku, nicméně program výrazně rozšířilo – a to jak co do počtu projektů, tak lokálně i časově. Po nabitém zahajovacím víkendu na začátku května odstartovala rozvolněná „slow“ část přehlídky. Více než čtyřicet inscenací, z nichž některé diváci a divačky viděli vůbec poprvé, se rozprostřelo do téměř pěti měsíců. Tento časový plán dovoluje publiku vstřebávat zážitky soustředěněji a udržitelněji, než bývá ve festivalovém provozu zvykem.
Úvodní víkend Jižního Svérázu (kterému se budu v tomto článku věnovat) s podtitulem Festivalové jednohubky zahrnul nejen dvě premiéry Jihočeského divadla, které vyvedly zdejší soubory ven z divadelních budov, ale i experimenty z nebudějovických scén a od nezávislých uskupení: například Z pohlavního života našeho lidu Husy na provázku, operní flashmob kolektivu RUN OPERUN nebo performativní fitness Lekce s Jane Lucie Tomsy a Divadla 3+KK. Imerzivní linku zastoupil především spolek Pomezí, který do prostor českobudějovického klubu přenesl své ravové drama Climax a narativní instalaci Kolemjdoucí.

obrazy z konce světa Úplně prvním svérázným představením byla premiéra Majáky na konci světa v režii kmenového režiséra Malého divadla Štěpána Gajdoše a dramaturgii uměleckého šéfa Davida Košťáka. Loutková inscenace vypráví příběh nového strážce majáku, který se potýká s přírodními živly i vlastní samotou přímo mezi divokými vlnami; v tomto případě uměle vytvářenými hereckým ansámblem na hladině budějovického rybníku Bagr v parku Stromovka. V inscenaci nejde ani tak o specifické reálie jihočeských vodních ploch, ale spíš o archetypální příběh člověka osamoceného v divočině. Tvůrci se navíc při tvorbě titulu pro publikum od čtyř let inspirovali technikou vietnamského vodního loutkového divadla, kde loutkovodiči zůstávají skrytí za závěsem a po pás ve vodě ovládají objekty pomocí podhladinových lan a tyčí. Inscenační tým Malého divadla zvolil méně iluzivní variantu; herečka a herci (Kateřina Pithartová Kozinová, Jiří Fencl, Václav Hoskovec a Vlastimil Žwak) po celou dobu představení manipulují s předměty přiznaně, přičemž se v totožných černých neoprenech mohou libovolně střídat v animaci i hlasové interpretaci loutek. Vodí je tyčemi, a to jak nad hladinou, tak pod ní; na souši využívají především menší dřevěné manekýny. Lakovaná figurka ovládaná zezadu představuje i samotného strážce majáku, který se na své nové působiště – ostrůvek uprostřed vodní nádrže s typicky pruhovaným majákem – musí dostat lodí. Tu ze břehu za pomoci lan, na něž je model parníku připevněný, ovládá Petr Hubík, jenž jako jediný z herců nedisponuje neoprenovým stejnokrojem. Je oblečený do modrého svetru a čepice stejně jako loutkový hlídač majáku, čímž tvoří jeho suchozemskou paralelu.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU