Jak prolomit mlčení (dvakrát Kniha Krve)

Knižní debut švýcarské*ho nebinární*ho autora*ky Kim del’Horizon Kniha krve se stal hned po svém vydání v roce 2022 literární senzací. Začátkem letošního roku se dočkal české adaptace nastudované Štěpánem Gajdošem v pražském Divadle X10, koncem května pak přivezl do Olomouce na festival Divadelní Flora svou zdramatizovanou verzi románu švýcarský soubor Bühnen Bern v režii Sebastiana Schuga. Obě inscenace přistoupily k předloze zcela odlišným způsobem.
Autofikční román, v němž se autor*ka vyrovnává se svou identitou, vztahem k tělu i trans- generačními traumaty, je členěn do nelineárních tematických fragmentů různorodého jazykového stylu (od spisovné němčiny přes slang po dialekt). Vyprávění formálně ukotvené v sofistikované hře se slovem, která je výrazem naléhavého hledání sebevyjádření a potřeby sebesdílení, je adresováno autorově*čině babičce umístěné v pokročilém stadiu demence do domova důchodců. Zatímco pražská inscenace akcentuje linii rodového zatížení a z ní pramenící neukotvenost (dnešního mladého člověka) uvnitř sebe sama, bernští inscenátoři překlápějí na jeviště samotný tvůrčí proces literárního zkoumání jazyka jakožto nositele niterné zkušenosti.

jazyk, tělo, historie Švýcarská herečka s ukrajinskými kořeny Lucia Kotikova si v celé inscenaci vystačí samojediná. Small talk, který vede s diváky při svém vstupu do auditoria a v němž dává najevo nejistotu před cizojazyčným publikem, nechává tušit, že hranice mezi ní a její postavou, realitou a hrou budou během performance rozostřené. Na jedné zdi vedle vyvýšené platformy sálu Central olomouckého Muzea umění visí stránky scénáře a herečka v nich tu a tam hledá ztracenou nit. Na protilehlé stěně zase později vylepuje stránky hrdinovy*činy rodinné historie, z nichž vybraný divák přečte pasáž, kterou údajně nemá ráda. V návaznosti na klíčové okamžiky příběhu (vzpomínky na dětství či zmínky o babiččině zhoršujícím se zdravotním stavu) se sama ztrácí, je roztěkaná či zmatená, zadrhává, zapomíná, odkašlává si a opakuje slova. Nutkavě se obrací k titulkům promítaným nad scénou, často se doptává na český překlad, jako by chtěla mít absolutní kontrolu nad recepcí svého vyprávění. Toto počínání přitom komentuje a bezprostřední komunikací diváky nenásilně vtahuje do hry. Za každou cenu potřebuje být v kontaktu. Improvizované vstupy podporují pocit, že celé vyprávění vzniká na místě, rodí se tady a teď. Inscenace nepokrytě koketuje s formou one-woman show, některé momenty vyloženě připomínají stand-up výstupy. Při představení pro německojazyčné publikum přirozeně nehrozí, že se sdělení ztratí v překladu. Jde tedy o zájezdovou přidanou hodnotu? Je otázka, nakolik úsilí o pregnantní doručení zprávy vyvíjí herečka záměrně, s cílem využít příležitosti a rozehrát v inscenaci latentně přítomný motiv kroužení kolem významů slov ve snaze reprodukovat jazykem nepostihnutelné (během diskuze se totiž přiznala, že má často problém vybavit si text). Každopádně pro monodrama přísně založené na slovu a přivezené do cizího jazykového prostředí je takový přístup maximálně funkční.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU