Vyvázat se ze života (Vegetariánka v Divadle v Dlouhé)

„Copak si přeješ umřít? Tak to přece není. Jestli se chceš stát stromem, jak říkáš, musíš žít.“
(Kang, H.: Vegetariánka, Praha 2017, doslov, s. 162.)

Hlavní postava dnes již kultovního díla korejské nositelky Nobelovy ceny za literaturu Han Kang v inscenaci, kterou od února uvádí Divadlo v Dlouhé, chybí. Hovoří o ní manžel, švagr a sestra, a je tedy přítomna jen v jejich vzpomínkách. Pouze občas postavy pronesou slova, často parodicky, která říkala sama Jonghje. Je-li román Vegetariánka příběhem vyvazování se ze života, dobrovolným a velmi bolestivým unikáním z něj, pak autor dramatizace Matěj Samec (Ten se s korejskou autorkou setkal již během svého působení v MeetFactory, pro které napsal dramatizaci jejího autobiografického textu Bílá kniha uvedenou v roce 2021.) chytře jeho protagonistku vynechává, respektive existuje zde jen ve vyprávění, resp. minulosti svého lidského bytí a na konci závěru jako rostlina – strom, jímž se Jonghje stane. „Začíná chápat, že její další setrvání v lidském světě není možné. Postupuje k jakési obrácené reinkarnaci – scvrkává se a navrací do podoby malého dítěte, chce se vsáknout do hlíny a vzklíčit jako strom,“ píše překladatelka Petra Ben-Ari (Kang, H.: Vegetariánka, Praha 2017, s. 198.).
Han Kang líčí příběh ženy, která se rozhodne stát vegetariánkou, což se setká s velkou mírou nepochopení ze strany manžela a většiny rodiny. Jestliže dosud vcelku spolehlivě plnila roli vlídné a tiché manželky, její rozhodnutí ji přivede mimo společnost, dočká se opovržení a tragického konce. Mezitím je využita švagrem, který nebere ohled na její psychický stav. Pomaluje své i Jonghjino tělo rostlinnými motivy a natáčí na video společný milostný akt, při němž jsou přistiženi manželkou tohoto svérázného vizuálního umělce (tedy sestrou Jonghje). Hlavní hrdinka románu končí v psychiatrické léčebně, kam za ní trpělivě dojíždí sestra a kde je drastickými a násilnými prostředky držena při životě. „Nesmím snad umřít?“, ptá je Jonghje (Tamtéž, s. 163. ).
Režisérka Kamila Polívková vytváří intimní a po většinu času klidný, pozvolna rozehrávaný portrét nepřítomné ženy. Intimitě jevištního díla pomáhá to, že diváci nesedí ve velkém sále Divadla v Dlouhé, ale na konstrukci, která se klene od jeviště přes první řady standardního hlediště, přičemž se hraje pouze pro devadesát diváků. Jsou tak blíž hercům, kteří se pohybují na otevřeném, technické zázemí odhalujícím jevišti. Po většinu času se hraje na malém pódiu uprostřed scény, jež světlým lesklým povrchem a zaoblenými hranami může připomínat vrchní část americké ledničky. Vztah k jídlu, změna jídelníčku a konečné odmítnutí stravy jsou podstatným motivem knihy i inscenace. Samec přitom svou dramatizaci v souladu s předlohou rozdělil na tři části. Nejprve hovoří o životě s Jonghje manžel, následně je líčen příběh švagra a švagrové, a nakonec sestřiny cesty za pacientkou. Pokud je román v prvním oddílu vyprávěn v ich formě a zbylé dva v er formě, pak v dramatizaci hovoří manžel primárně osobou první, švagr druhou a sestra třetí. Herci vedou především monolog, jen občas přejdou do krátkých dialogů. Hlavní hrdinka nemá, jak se bránit, obhájit vlastní verzi životního údělu.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU