DĚKUJEME
Jedno brněnské a jedno pražské divadlo se v sezoně 2025/26 rozhodla ohledat problematiku queer identity v nepřátelském prostředí, přičemž obě tak činí prostřednictvím dramatizací ceněných literárních děl. Zařadit Marka Torčíka a jeho román Rozložíš paměť, který obdržel Magnesii Literu i Cenu Jiřího Ortena, do společnosti knih Édouarda Louise dává smysl. Oba autofikčně pracují s tématem vlastního dospívání na malém městě, jež nepřijímalo jejich jinakost – v tom se francouzský venkov s moravským Přerovem bohužel shodují skoro do puntíku. Stejně tak obě místa spojují jak sociální problémy vzniklé přehlíživostí centrálních vlád, tak rodiny, v nichž, jemně řečeno, nepanují takové vztahy, jaké by měly.
Marek, Marián a mámivá paměť Přesto jsou tu však určité rozdíly, a to zejména ve výstavbě knih obou autorů. Torčík do svého traumatického vzpomínání v souladu s názvem přidává ještě jedno důležité téma: ošemetnost lidské paměti, která nás zlomyslně vězní v dobách, kdy bylo našemu starému já, na nějž jsme už dávno chtěli zapomenout, tak moc špatně. Díky tomu má Rozložíš paměť krutě ironickou pointu.
Po spisovatelově probrodění se všemi strašnými událostmi, které jako dospívající Přerovan musel přestát a které jeho osobnost ovlivňují dodnes, jeho vlastní matka smířlivě konstatuje: „Ale však ono je lepší, když si v hlavě necháš jen ty hezké dny. A ten zbytek? Na ten stejně jednou zapomeneš.“ (TORČÍK, Marek. Rozložíš paměť. Vydání první. Praha: Paseka, 2023, s. 261. ISBN 978-80-7637-399-0.)
Po třech letech od vydání úspěšného Torčíkova prozaického debutu se ho poprvé chopil divadelní tvůrce, konkrétně Ondřej Štefaňák v brněnském HaDivadle. Poslední režisérovy počiny, jako byly Filoktétés. Last Minute nebo Demonstranti v jeho domovském Divadle X10, vyvolávaly spíše rozpaky, a proto byla vůči jeho nejnovějšímu titulu namístě nedůvěřivost. A jakkoli lze s některými aspekty inscenace Rozložíš paměť zajisté polemizovat, celkově se, snad i díky výtečnému inspiračnímu zdroji, jedná o příjemné překvapení.
Režisér se opět představuje i v pozici autora scénografie, která naznačuje, jaký přístup k interpretaci pevného textu zvolil. Čtvercové vyvýšené pódium z praktikáblů (mírně pootočené, jak bývá v X10 zvykem), nad ním zavěšená bílá stěna, umožňující projekce, s jedním ozdobným reliéfem, z nějž trčí žárovka – a to je víceméně všechno. V takovém prostoru asi těžko čekat hlubinně psychologické a životopisně realisticky inscenované drama. Antiiluzivní a částečně sarkastický Štefaňákův postoj k vyprávění o bolestném a bolestivém mládí maloměstského gaye se však brzy ukáže jako velmi opodstatněný.
Společně s autorem adaptace, jinak též dramaturgem Divadla X10 Ondřejem Novotným, dokázal režisér z předlohy vyhmátnout ještě jedno podstatné téma přítomné v knize po celou dobu, ale spíše implicitně: uvěznění postav v myšlenkových schématech, která mají za následek jak nevraživost k jakýmkoli odlišnostem, tak i jejich vlastní neštěstí spočívající v neschopnosti změnit zajeté vzorce chování. A = B: správnej chlap musí umět střílet z pušky; o tátu se musím starat, ačkoli se v průběhu let jenom prohlubují jeho alkoholická extempore, protože to je můj táta; přece nepůjdu k doktorovi, jsem chlap a musím něco vydržet; měl bys nastoupit do stejné továrny jako já, sice to je nic moc práce, ale aspoň nějaká je; ne že mi domů přivedeš cigošku, protože… Proč vlastně? Tak daleko, aby si tuhle klíčovou otázku položily, se postavy Torčíkova románu nikdy nedostanou a dál zůstávají zajatci a zajatkyněmi zaběhlých stereotypů a pseudotradic. Jenomže spisovatel jde dál, není k nim tak příkrý, zejména ke své matce ne, a upozorňuje, že na neutěšeném stavu jejich životů má nemalý vliv polistopadový politický systém lákající je na požitky volného trhu, ovšem bez sociálních jistot. (Nemohu tak příliš souhlasit s kolegou Štěpánem Truhlaříkem, který se v recenzi pro Seznam Zprávy domnívá, že Štefaňákova inscenace se od svého inspiračního zdroje výrazně vzdaluje nejen výrazovými prostředky /což lze od divadla, a obzvlášť od tohoto konkrétního tvůrce očekávat/, ale též tematicky. Rozpor porevolučních slibů a ideálů se sociálně krutou maloměstskou realitou je dle mého názoru intenzivně přítomen už v Torčíkově románu – a jakkoli markantně se Štefaňák tímto tématem zaobírá, nezdá se mi, že by ho nadřazoval nad ostatní roviny, které kniha nabízí.) Když začne inscenace tuto otázku výrazněji akcentovat, projeví se Štefaňákův smysl pro ironický humor – účinkující po jevišti rozestaví makety náhrobků, na nichž stojí všechny ideály, jichž se mnohým ani šestatřicet let po Listopadu nepodařilo dosáhnout: Rovné příležitosti, Kvalitní vzdělání, Genderová rovnost a další pomníky toho, co v našich luzích a hájích stále ještě není pravidlem.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
DALŠÍ ČLÁNEK
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
