Kráká starý havran, krákat nepřestane (Balada pro banditu)

„Samozřejmě bych byl nejradši, kdyby se divadla rozhodovala pro Baladu pro banditu proto, že lepší český muzikál – jak léta opakuji – u nás neexistuje. Skromněji doufám, že to je aspoň jeden z jejich důvodů. Ať už je to jakkoli, Balada začíná být v tuzemském repertoáru čímsi mezi Prodanou nevěstou a Polskou krví.“
Jiří Černý, 2000

Příběh vzniku jednoho ze zásadních českých muzikálových hitů, Balady pro banditu Milana Uhdeho a Miloše Štědroně, byl vyprávěn – zejména samotným Uhdem – už několikrát. Ale je to dobrý příběh a opakování mu neuškodí. Především proto, aby bylo zjevné, jak mohou u zrodu muzikálového hitu stát naprosto jiné ambice než stvořit muzikálový hit.
Na počátku Balady se nachází Bořivoj Srba, ideový inspirátor Husy na provázku. Ten dle Uhdeho svědectví roku 1974 prakticky nařídil dvěma „provázkovským“ režisérům, Peteru Scherhauferovi a Zdeňku Pospíšilovi, že je jejich mravní povinností podat ruku zakázanému autorovi, který navíc Husu na provázku takřka spoluzakládal. Krátce nato Uhdemu Pospíšil nabídl tři dramatizace vycházející z populární dobové beletrie a povinné školní četby – Páralovu Profesionální ženu, Olbrachtova Nikolu Šuhaje loupežníka a Pohádku máje Viléma Mrštíka.
Uhdeho ani jeden z titulů příliš nelákal, ale ve své pozici si nemohl vybírat a ve výsledku všechny knihy zpracoval, byť do značné míry v brechtovském duchu „polemiky s předlohou“. Balada pro banditu nakonec olbrachtovskou inspiraci ani výslovně nepřiznává, zřejmě kvůli nesouhlasu autorovy vdovy s poskytnutím práv k dramatizaci.
Uhdeho představa o kombinaci dialogů s vlastními písňovými texty vzala také pod tlakem okolností za své – Zdeňkovi Pospíšilovi by okolí uvěřilo snad ještě, že je autorem dramatizace, ale už ne, že je autorem písňových textů, navíc tak literárně vytříbených, jaké psával Uhde. Proto prakticky všechny písně Balady (až na tu klíčovou a erbovní, Zabili, zabili) jsou Uhdeho úpravy moravské, slovenské a ukrajinské lidové poezie: přiznanou inspirací ke kombinaci úsečných dialogů a krátkých, dvou- až tříslokových písní, mu byly montáže E. F. Buriana z lidové poezie, Vojna a Láska, vzdor a smrt.
Na rozdíl od Uhdeho Pospíšil zřejmě vědomě k muzikálu, hovořícímu inscenačně i hudebně idiomem dobové mládeže, směřoval. Odtud nejen táborákově-potlachový rámec inscenace, ale i tlak na skladatele, kterým se po odmítnutí původně osloveného Františka Emmerta nakonec stal Miloš Štědroň. Že původní folklórní inspirace dostala v harmonickém uchopení i v instrumentaci zřetelný country-folkový kabát, to byla zřejmě primárně věc Pospíšilovy „objednávky“, které Štědroň vstřícně vyhověl.
Že je autorem scénáře Uhde, Štědroň nevěděl, zjistil to až na začátku osmdesátých let při setkání s Pospíšilem v jeho švýcarské emigraci: tak zdatně bylo vše zakonspirováno. Štědroň opakovaně po roce 1989 zveřejňoval údiv nad svým analytickým selháním, kdy nepoznal, že takto suverénně vystavěný scénář by nemohl být dílem literárně nepříliš zdatného Pospíšila. A také „veselou historku“, jak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let oslovil tajně Uhdeho pro spolupráci na společném operním muzikálu o Josefu Fouchém (pro který si nakonec režisér Peter Scherhaufer vybral Ludvíka Kunderu) – kontaktoval tak autora, s nímž už tou dobou dva muzikály (Baladu pro banditu a Na pohádku máje) napsal, aniž to věděl. (Striktně vzato tři – rok před premiérou Balady pro banditu, tedy v roce 1974 uvedla zpěvohra Státního divadla Brno operetu Romance o lásce podle Puškinovy Kapitánské dcerky. Hudbu složil Miloš Štědroň, text napsal Milan Uhde kryt jménem herce Miroslava Částka, pro jehož kočovné divadlo jednoho herce tehdy pravidelně psal. V tvůrčím životopisu obou mužů jde o zřejmou kuriozitu, k níž se příliš nehlásí.)

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU