DĚKUJEME
12.
Před dveřmi. On hledá klíče.
Ona: Jestli si myslíš, že z toho budu nadšená, tak se pleteš. Jestli si myslíš, že budu obdivovat, jak je to velký, hezký a nový, tak se pleteš.
Můj názor znáš, víš, co si o tom všem myslím.
On: Mě to tak otravuje. Sakra, mě už to tak otravuje tohleto poslouchat.
Mohla by sis to nechat?
Mohla by sis to prostě nechat?
(Odemkne dveře. Přichází Eva.)
Eva: Dobrý den.
Promiňte, že ruším. To jsem já, Eva Storvangová.
On: Dobrý den.
Eva: Totiž… musíme znát váš názor.
13.
Před dveřmi. On hledá klíče.
Ona: Nechala jsem si tašku v autě.
On: Aha.
(Pauza.)
Ona: Nechala jsem si tam tašku.
Můžeš mi pro ni dojít?
On: Teď jdu dovnitř a pak si prohlédnu náš nový dům. Na to jsem se těšil.
A potom, později, zajdeme k autu. A vezmeme tašku.
Jasný?
Odemkne dveře.
14.
On odemkne dveře. Oba vstoupí dovnitř.
Pauza.
On: Tak.
(Pauza. Ona ho postrkuje k pohovce. Sama si na ni lehne.)
Ona: Takhle.
On: Takhle?
(Ozve se zaklepání na dveře.)
Ona: Neotevírej.
Ať si klepe.
On: Nemám otevřít?
(Klepání pokračuje.)
Ona: Takhle.
Vezmi si mě. Jsem tvoje.
Dělej si, co chceš.
Vezmi si mě. Mám na to chuť.
Ať už to máme za sebou.
On: Ať už to máme za sebou?
(Zazvoní mu telefon.)
Co tím myslíš, ať to máme za sebou?
Co tím sakra myslíš?
(Zvedne telefon.) Haló? (…) Ano. (…) Ne, ty peníze nedostanou. (…) Ano. Nashle.
Ženská jedna.
