DĚKUJEME
Vracím se...
Vracím...
Možná navždy…
A možná ne…
Možná…
1
Máma si myslela, že bude mít holku. Táta chtěl taky holku, ale když se narodil kluk, byl radši, než kdyby to byla holka. Narodil se kluk. To nebyla ničí vina. Kluk. Mohl za to snad někdo? Holka, nebo kluk - není to jedno? Kdo to teď bude řešit?
Nikdo neřekl, co je lepší; nikdo se nekál; nikdo se nerozplakal; nikdo se nezasmál… Nikdo neměl dost odvahy říct pravdu. Všichni mlčeli.
Kluk.
Bratr.
Otec.
Muž.
Voják.
Kluk.
Kluci se rodí pro válku.
Holky se rodí proto, aby něčemu naučily své otce. Takže taky pro válku. A pro co se rodí psi? Asi proto, aby je měli rádi. Nebo proto, aby sami měli rádi. Kluk měl psa; a holka, kterou měl rád, měla kocoura. Pes neměl kocoura rád a kocour neměl rád psa. Kluk měl rád holku a holka měla ráda kluka. Kluk a holka byli stvořeni pro lásku, přestože se narodili pro válku.
Miluješ mě?
Miluju. A ty mě?
Jo.
Řekni to celou větou.
Jo, miluju.
Ne, celou.
Já tě miluju.
A budeš mě milovat věčně?
Vždycky.
Věčně?
Vždycky.
„Vždycky“ - to je skoro jako „věčně“, ale ne úplně. Není to úplně věčně, ale taky to znamená dlouho.
Vždycky.
2
Když se učíš na tesaře, tak z tebe může být tesař; když studuješ na doktora, nemusíš se stát doktorem; když studuješ umění, tak se z tebe může stát smolař; a když se dáš na vojáka, tak z tebe nemusí být nikdo. Můžeš být ničím. Můžeš prostě nebýt.
Chceš hračku?
Jo.
Jakou?
Jo.
Chceš pistoli?
Jo, tati.
Líbí se ti zbraně?
Jo.
Jsi připravený k boji?
Ano, pane!
Vlast je třeba chránit. Vždycky. Dokonce, i když na ni nikdo neútočí. Protože je „milovaná“; protože je „jedinečná“, protože je to „matka“. Ind, který mě vezl do Heathrow, mi řekl, že miluje svoji vlast. Protože je „milovaná“, „jedinečná“ a „matka“. Číňan, ke kterému jsem v Los Angeles chodil na jídlo, neříkal nic - právě přijel z Kantonu a nestihl se ještě naučit jazyk. Myslím, že i pro něj by byla „milovaná“, „jedinečná“ a „matka“. Všechny země se tváří, že jsou ženského rodu, aby byly „matkami“. Ruíz z Trinidadu, se kterým jsem seděl v madridském baru, taky říkal „milovaná“, „jedinečná“ a „matka“. Protože kdybychom označili Trinidad za otce, tak by ho nebylo třeba chránit.
Měl jsem starší sestru, ale umřela. Nikdo ji nechránil. Asi proto, že se nestihla stát matkou.
Mám mladšího bratra - ten je naživu.
V dětství jsem hrál fotbal.
On hrál videohry.
Já jsem kopal do míče.
On střílel do příšer.
Já jsem potkal příšery v životě.
On je potká o něco později. Tam, odkud se bude chtít vrátit.
3
Bylo to mnohem jednodušší, než se zdálo. Vystřelil jsem, ani jsem pořádně nezamířil, on upadl. Všechno zůstalo skoro stejné jako před tím. V podivné póze to, co byl ještě před vteřinou on. V podivné póze tam leželo to, co byl ještě před chvílí on. Něco se změnilo pro jeho blízké, nic pro ostatní, všechno pro mě i pro něj. Svět se nestal ani lepším, ani horším. Blesk neproťal zemi, nevzplál keř; z nebe nezačaly padat kameny, nesestoupila Milost Boží na zem; plačící si neotřeli slzy a hříšníky nepohltila propast... Taková píčovina - nic se nestalo.
Měl starší sestru. Jmenovala se Ušlechtilá. Měla ráda placky s arašídovým máslem, svého otce a kluka jménem Služebník Věčnosti. Zvláštní jméno, ale přesně takhle se překládá. A otec se jmenoval Vojenský Velitel Syrského Krále, Malomocný, Kterého Vyléčil Boží Člověk Elíša. To jsou spíš celé dějiny než jméno.
Měl ještě mladšího bratra. Jmenoval se prostě Velmi Hezký. To je víc osud než jméno. Uklouzl na něčem kluzkém - na banánové slupce, nebo kousku lidského těla. Nevím na čem. Uklouznul a upadl, udeřil se hlavou o silnici. Bylo po něm. Nevím, co to zavinilo - silnice, slupka, střela, nebo střepina granátu, která proletěla kolem. Jestli to byla silnice, slupka, nebo střepina - tak s tím nemám nic společného. Nemám s tím vším nic společného. Prostě jsem v té době nebyl doma a nikdo mi nemůže potvrdit moje alibi.
Můj bratr doma byl - jeho alibi by mohla potvrdit sestra, ale ta už předtím stačila umřít.
V krvi jí chybělo něco, co mají všichni ostatní.
Nebo tam naopak bylo něčeho až moc.
Nevím.
Nebyl jsem doma.
Musel jsem řešit jiný věci.
Když jsem zamířil, vypadalo to, jako by na hlaveň usedl pták - tukan. Velký pták s ohromnými pařáty a obrovským zobákem. Hlaveň šla dolů - zahlédl jsem zemi, šla nahoru - nebe. A ptáky. Hodně ptáků. Na tom nebi. Černých, velkých, s ohromnými pařáty a obrovským zobákem. Když jsem vystřelil, ptáci se rozletěli.
Nebo nerozletěli.
Tukani.
Co tam vlastně dělali?
4
Sestra měla ráda exotické ptáky, táta holuby, máma uměla dobře připravit kuře. My s bratrem jsme měli rádi hovězí stejky. Synáček od sousedů, který se jmenoval Ten, Kdo Žije Vedle Majáku, měl taky rád hovězí stejky, ale prodělal zánět slinivky a začal jíst jen dušenou mrkev. Poté jsme spolu přestali kamarádit. Dodnes jí dušenou mrkev, zato já mám pořád rád hovězí stejky. Bratr už ne - ten se dal se na buddhismus a je z něj vegetarián. Má rád všechny ptáky a zvířata, až na mě. Je mi to fuk.
5
Musím to udělat?
Je to tvůj dluh.
Otec říkával „nejsi nikomu nic dlužen“.
Otcové se často mýlí. Jejich čas se nachyluje a oni se ho chytají jak tonoucí stébla; jak padající horolezec trsu trávy; jak sebevrah skákající z mostu vzduchu; jak...
Jak?
Jak?
Jakmile dospějeme, z našich rodičů se stanou děti.
Jako jsme byli my dřív - se zmrzlinou, průjmem, slzami a diatézou. Se zmrzlinou, průjmem a slzami. Akorát místo diatézy je tu Alzheimer. Zajímalo by mě, co by na můj výstřel řekl otec? „Stal se z tebe chlap, synku.“?
Zadrž dech, než zmáčkneš spoušť.
Dobrá rada.
Obvyklá.
Když jsme šli se sestrou k řece, pohladila mě po vlasech a řekla „Je to všechno špatný.“ Její prsty se zdály být příliš tvrdé, hlas příliš slabý, pohled příliš vzdálený, nos příliš dlouhý, stehna příliš tlustá, prsa obyčejná, na rameni jí seděla nějaká muška. Neřekl jsem bratrovi, že mi tohle řekla. Možná, že to řekla i jemu, ale on mi to neřekl. Řekl mi, že se vyspal s holkou z vyšší třídy. Byla ošklivá jak noc, jako had, jako autem rozmašírovaný zajíc, jak dírka v hlavě po kulce… Řekl mi: „Nikomu to neříkej.“
6
Kdybych nevystřelil já, udělal by to někdo jiný. O mě tu nejde. Jde o to, že bylo nutné vystřelit. Když nevystřelíš jako první, stihne vystřelit on. A když to stihne dřív, vrátíš se před termín svýho porodu. Vrátíš se před svůj čas. Vrátíš se do věčnosti.
Čistý!
Čistý!
Čistý!
Svině! Jsou dva! Ústžup! Ne! Ne! Není čas! Kdo, kurva...?! Kdo?! Víc nalevo, kurva! Svině, jdeme pryč! Ústup, kurva! Svině!
Stihnout být první. Je prostě nutný být první.
Ano, pane!
Už ji nikdy neviděl. Jakmile zjistil, že jí v krvi něco chybí, nebo že tam má něčeho moc. Nevím, neučili mě to. Prostě odešel bez jedinýho slova. Ona dlouho plakala, schovaná za postelí na zemi. Už jí nikdy nezavolal. Nepřišel ani na pohřeb. Až se vrátím, zlomím mu nos a koleno. Bude skučet a nezmůže se ani na slovo. Jenom skučet bude. Koleno bolí. Bolí víc než nos. Je to divný, nos je na hlavě, noha ne. Bratr taky nešel na pohřeb. Nikdy ji neviděl mrtvou.
Já jsem taky nešel. V té době jsem se ještě nevrátil. Tehdy ještě ne.
Půjdu tam, až se vrátím.
Jestli se vrátím.
Táta skvěle nahazoval.
Smysl lovení ryb spinningem je v tom, že můžeš krásně nahodit. Pohled do dálky, zlehka se rozmáchnout, rameno, loket, ruka, pleskavý zvuk…
Taky jsem to chtěl umět, ale bylo zajímavější se dívat. Rozmáchnout se, rameno, loket, ruka, pleskavý zvuk. A slunce. Tmavě oranžové jako pomeranč. Nebo ani ne jako pomeranč. Něco jiného. Tmavě oranžového. Plakat a smát se zároveň. Rozmáchnout se, rameno, loket, ruka, pleskavý zvuk. Taky krásně zpíval. Krásně. Nesprávně, falešně, špatně. Zakloněnou hlavu, přivřené oči. Krásně.
7
Máma nikdy nebyla nemocná.
Táta byl, ale máma nikdy.
Máma ze mě vždycky chtěla mít právníka.
Otec nechtěl, aby ze mě byl právník. Nevěděl, co je možné chtít. Když mě máma uviděla v uniformě, řekla: „Je tak podobný otci.“ Ale nemyslela mého otce. Myslela svého.
Otec dělal střechy. Nepokládal na ně tašky, ale dělal je. Vymýšlel je a pak je dělal. Skelety. Krokve.
Bratr už vůbec nechce jíst maso. Když budeme sedět u stolu, tak já budu jíst maso a on nějakou trávu. Brokolici. Vařenou mrkev. Chřest. Salát bude jíst. Je to zdravé. Nemá to chuť. A jeho žena taky.
Sestra nechtěla, abych odjel. Vlastně nechtěla nic.
Chtěla, abych seděl doma s knihou.
Já jsem tam s knihou nikdy neseděl.
Ona by nikdy.
Nevystřelila.
Udělal jsem to za ni.
Objevil se ve dveřích
menší tmavovlasý holka stála za zády
menší tmavovlasá
sestra měla tmavé vlasy a bratr taky já jediný jsem byl do zrzava
jediný jsem byl do zrzava mámin otec byl taky takový pravidelný dech
pravidelný dech udělal krok a znehybněl otočil hlavu a něco řekl sestře své sestře moje v té době už nežila něco jí chybělo v krvi nebo tam něčeho bylo moc nevyznám se v tom
pravidelný dech
sakra co mu to tam řekla proč se baví ve dveřích proč nepřišel ani na pohřeb svině
vynechává mi dech
já bych takhle nemohl nebo mohl už se v tom nevyznám něco chybělo nebo bylo něčeho moc nevím
máma taky nechtěla aby to bylo takhle otec řekl že v životě se může stát cokoliv
zadržet dech nádech výdech
tam jsou u dveří takový díry proč střela nebo úlomky kurva nevím proč my jsme prostě nějaká píčovina chci stejk středně propečený ne bez zeleniny s hranolkama ne kurva s rejží s rejží kurva
výdech
pomalu kurva pomalu vyjdeš ty svině tmavovlasá kurva kurva kurva na pohřbu už by se ti nedívala do očí kurva pravidelný dech zadržet ho...
vracím se…
konec
ze stejnojmenného ruského originálu přeložila Tereza Krčálová
text vznikl pro soutěž o Cenu Ferdinanda Vaňka v roce 2015
hra byla formou scénického čtení provedena 3.6.2018 v režii Jaroslavy Šiktancové a v kopropdukci Světa a divadla, Spolku Kašpar a BodyVoiceBand. večer byl součástí cyklu KOLTOČ POLITIKY a v Klubovně Spolku Kašpar ho doplnila diskuse s rekatorem Svobodné Evropy Siarhejem Šupou
