DĚKUJEME
Z ruského originálu «ОБИЖЕННЫЕ. БЕЛАРУСь(СИЯ)» přeložila Martina Pálušová
© Original text Andrej Kurejčik
© Translation Martina Pálušová
#insultedbelarus #supportbelarustheatre
Osoby:
Starý
Mladý
Nová
Optimistická
Ptačí
Mrtvý
Vyučující
I. jednání
1. výstup
Starý: Nemám rád divadlo. Nikdy jsem ho nemusel. Samý žvásty. No posuďte sami, k čemu je to užitečný? To má být zábava? Dospělý lidi se pitvoří, vystrkují holý zadky a ještě se tomu smějí. Ha-ha-ha. Copak se takhle chová rozumný člověk? Celý je to jen podfuk. Hlupáci a vyžírkové. Banda flákačů. Takový nohy a ruce jak lopaty! Pole by s nima mohl orat. S traktorem by zvládl i deset hektarů… Za den. Možná i víc. O ženských ani nemluvím – žádná nechce rodit. Mazej vařit boršč! Stát ti dá dávky. Tohle je užitečný! Ale aby nějakej zmalovanej chlap vrtěl holým zadkem na scéně – to není užitečný pro nikoho!
(Pauza.)
Je to verbež. Co vám mám povídat. Svoloč. Zrádci. Žerou ti z ruky a pak tě do ní hryznou… Já je živím, a oni? Zrádci.
Proto na vesnici nemají divadla. Tam by tu lůzu nesnesli. Takový rolník je totiž… Je to zemitý člověk. Čistý. Nenechá se oblafnout. Ani galerie na vesnici nejsou. Protože stačí, když se podíváš z okna – to je taková krása, že žádný obrazy nepotřebuješ. A vůbec, jakýpak obrazy? Samý čmáranice! Chagall-Patlal. Třicet milionů dolarů, možná i sto – za čmáranice!
My jsme měli za oknem jabloně. A za nimi louku, kde se pásli koně z kolchozu. To je aspoň vděčný zvíře. Nevím proč mě to celý život táhlo ke koním. Jsou tichý a poslušný. Orají až do úmoru. O nic se neprosí. Některá kobylka může být divoká, ale stačí ji zlehka přetáhnout bičem a hned je mírná jako beránek… A když jí dáš klapky na oči, můžeš ji hnát do ohně i do vody. Je věrná… Takový by měl být i stát. Pracovitý. Věrný a krotký. Z ruky zobat. Někdy si to dokonce představuju: byl by to skvělý stát – Kůň.
S ním bychom našli společnou řeč. Někdy oves, někdy bič, oral by a miloval mě…
2. výstup
Optimistická: Všechno se dá změnit! Naprosto všechno. Musí se jen chtít a všechno se může změnit k lepšímu. To je moje krédo a můj mesidž. Mesidž, to je něco jako poslání. Takové pijů, pijů, pijů! Moje zpráva do vesmíru. Posílání zpráv do vesmíru miluju. Protože vesmír mi odpovídá. Je prostě skvělý! Lenočko, hledáš pozitivní energii? Tak tady máš pozitivní energie, kolik budeš chtít.
Já jsem z Hrodna. Hrodno leží na západě Běloruska. Je to taková běloruská Evropa. Před válkou tam byli samí Poláci. I dříve to bylo krásné město, ale dost staré. Všechno bylo sovětské a rozpadalo se. Ale teď sem jezdí dokonce i Poláci a valí oči na naše Hrodno. Chtěli jsme to změnit, tak jsme to udělali! Nebo třeba manikúra. Dříve jsem používala perleťový lak, protože jsem neměla odvahu jít do pestrých barev. Ale pak jsem se odhodlala a vybrala si zrovna tyhle: červený, bílý, červený. Krásná kombinace. Červená. Bílá. Moderní. Jako naše národní vlajka.
Tuhle manikúru jsem si dělala na svatbu. Cha-chá, mysleli jste, že na moji? Kdepak, já jsem ještě svobodná slečna. Těším se na vaše nabídky. Pořádám casting. Žertuji. To Máška, moje sestra. Ta už se může vdávat, je jí dvacet jedna. Je to seriózní dáma. Mám obrovskou radost, že je šťastná! Vesmír nás musí milovat! Budou se brát 9. srpna v neděli – báječný den! A její kluk je taky úžasný. Ukrajinec. Má skoro dva metry, je to sportovec, denně běhá. A je krásnej. To jí samozřejmě trochu závidím. Ukrajinci jsou děsně vášniví! Lvov je jako moje rodné město, všechno tam miluju. Kafe, čokoládu. Nebála jsem se ani v baru, co se jmenuje po Sacher-Masochovi nebo v Kryjivce, banderovské hospodě. Kdyby tak celý svět byl jako Lvov!
Kvůli té svatbě devátého jsem se musela omluvit z našeho volebního okrsku. Domluvila jsem se s kamarádkou, která je taky pozorovatelka, aby za mě zaskočila. Stejně nás nechtěli pustit dovnitř, prý to nejde kvůli koronaviru. Pozorovatelé tam nesmějí. Všichni ostatní můžou, jen pozorovatelé ne. Nevadí, dívali jsme se alespoň zvenku. Jenže polepili okna papírem. Je to vtipný. Všechny okna normální, jen ty u komise polepený papírem. No není to směšný? Tak jsme aspoň počítali voliče. Kolik jich vešlo dovnitř. Ti co měli bílý náramky, volili pro změnu. Zatím nám to ale nesedí. My napočítali, že se jich dovnitř vešlo třicet, ale komise napsala, že jich bylo sto dvacet šest. To je přece blbost. Musí to být nějaká chyba. Copak je možný takhle podvádět?
3. výstup
Mrtvý: BATE jsou mistři! BATE jsou mistři! Ví to ve všech městech! Ví to ve všech halách! My fanoušci-hooligens naháníme strach! Co se tlemíš, kreténe? Prdel ti nakopeme!
Soráč, to jsem přehnal. Už je po zápase. Dobrej čestnej mač – to byl bonus pro všechny, obzvlášť vážené ultras. Vidíte ten nos? Byl dvakrát zlomenej. A tahle jizva, to mi dali dynamovci nakládačku vlajkovým stožárem. Třináct stehů. Krve jak z prasete… Pak jsme se tak ožrali. Hoši! Vy jste boží! Já vás miluju! Soupeře si člověk musí vážit… Chceš se rvát, per se, ale důstojně. Nezletilý nebij. Holek se ani nedotkni! A hlavně, když dostaneš do držky, tak pak nekňourej… Ale jinak se rvi, dokud nepraskaj kosti.
(Pauza.)
Ne jako ten náš knírač… Jestli chceš ukázat, že jsi silnější, žádnej problém. Ale per se kurva čestně! Sám furt agituješ, ten tvůj ksicht je věčně v telce, všichni tví poskoci na tebe musej nonstop pět chvalozpěvy, tak to dopřej i ostatním. A pak můžeš ty hlasy hodit na stůl – Tady máte vážená opozice, buzeranti, zednáři! Spočítejte si, kolik jsem jich dostal já. Sečtěte to a sklapněte. Ručím za každý hlas! Ale to on ne. Tahle krysa se potichu připlíží a bodne tě do zad. Kdokoliv se mu postaví, kdokoliv zdvihne hlavu, hned ho zašijou. Všichni jsou vysmátí. Za 26 let se nenašel jedinej čestnej člověk, kterej by se mu postavil. Jen samí kriminálníci, zloději a podvodníci. Už toho mám dost! Mám toho, kurva, dost!
Dvacet šest let… Stejně dlouho, jako jsem na světě. Přesně na den. Celej svůj život miluju fotbal a nenávidím toho zmetka.
4. výstup
Mladý: Dřív jsem celý dny pařil Counter-Strike. Kecám. Měl jsem to dovolený vždycky jen na chvilku, ale v noci jsem si schovával noťas pod peřinu a hrál. Ale pak mě to přestalo bavit. Myslím Counter-Strike a začal jsem ujíždět na Dotě. A pak mi táta zabavil noťas. Kurva. Poslední evropský diktátor, kurva.
Všechny normální děti hrajou, vždyť je to úplně v pohodě. Ale on furt: Chceš být jako oni? Jako tamti? Co máš v tý svý palici?!
Do prdele, tati! Všichni ostatní hrát můžou!
Načež jako vždycky spustí tu svoji ohranou písničku o tom, že dnešní mládež za nic nestojí. O komsomolu a stavebních brigádách, s jakou radostí pochodovali a v Afgoši bránili vesnice, jak dojil krávu a pil ještě teplý mlíko… Já takový mlíko nesnáším. Smrdí jak mokrej pes. Vždycky z něj mám průjem. A ty jeho věčný kecy taky nesnáším. O Sovětským svazu. Nezažil jsem ho ani den! Je mi teprve šestnáct. Navíc tam nebylo nic zajímavýho. Neměli internet, smartfouny, ani tablety. A normální filmy taky ne. Furt jen dojili ty svý krávy a chlastali vodku.
Ale já stejně hraju na kompu! Sehnal jsem si přes Vasju noťas a hraju. Potají. Jemu naschvál. Vasja je můj jedinej kamarád. Brzo mu bude třicet dva. Z deseti metrů trefí králíka nožem přímo do oka. Je to borec. Můj bodyguard.
Ani Kryska o tom neví. Kryska – tak říkám Larise Nikolajevně, dohlíží na mě, abych dostudoval. Vozí mě do školy a odpoledne mě vyzvedává. Je to prašivá bonzačka. Furt strká nos, kam nemá. Vím, že mi leze i do telefonu a všechno pak donáší tátovi. Kontroluje mi úkoly před tím než je odnesu do školy, a pak říká učitelům, jaký známky mi mají dát. Učitelka! Kryska-Lariska. Jednou jsem slyšel, jak si povídají. Táta říkal: Potřebuje mít vždycky nablízku nějakou ženu. Tomu klukovi chybí máma. A ty, Lariso, ji v některých věcech můžeš nahradit.
Copak někdo může nahradit vlastní mámu? Někdy si říkám, jestli ho mám vůbec rád. Jsem jeho syn. Musím ho mít přece rád… Je to má povinnost. Všichni takovou povinnost mají.
5. výstup
Ptačí: Šuká dost průměrně. Ne, že by se nesnažila, samozřejmě. Sténá a přiráží… Ale stejně to není ono. U nás, v Luhansku, to byly jiný ženský – ty uměly kouřit péra. Chodil jsem odtamtud mokrej jak ze sauny. Musel jsem si ho chladit ledem! Rty měly jak pneumatiky. Takovýhle! Ale Máša je… prostě Běloruska. Všechny jsou tady takový odměřený. Jako bys jim byl nějak zavázaný. Ale je hezká. Bílý zuby. Pečuje o sebe. Takže se mnou můžete počítat. Všechno je oukej. Teď už…
Měl jsem takový období, kdy to haprovalo. Jednou se mi postavil, jindy ne. Na výcviku jsme měli jednoho doktora… Říkal, že je to z nervů.
Však to bylo jasný. Rok 2014 byl pěkně stresující. Takovej průser. Myslel jsem, že to je konec. Minimálně deset let budu žrát šlichtu z hliníkovejch misek. A za co? Za to, že jsem bránil státní zřízení? Proti fašistům? Ale naštěstí jsme se rozdělili a proklouzli jim mezi prsty[1]/. Spisovně řečeno jsme se zdekovali…
Naše četa byla hustá. Samý hovada. Lecha, Hřib, Zeleňák, Paprika, Nicko… Část jich pak vzali do Kemerova, část do Vladiku, pár důstojníků dokonce do Moskvy, no a část přeložili sem. Do sovětského Běloruska. Do Evropy. Mají tady dokonce i kasina. Všude čisto. Slušný prachy. Holky… A hlavně ideologii! Člověk hned pozná, co je dobře, a co špatně. Jako černé na bílém. A tak je to správně. Ale má to i svý nedostatky. No, o holkách už jsem se zmínil.
(Pauza.)
Svatební den naplánovala naprosto nevhod. Na 9. srpna. Požádal jsem o propušťák, ale měl jsem takový tušení, že z toho bude průser. Cítil jsem to v kostech. A taky mi, kurva, změknul. Předtím se mi to stalo jen v zimě 2014… V Kyjevě. Všichni se tehdy naparovali a měli drsný řeči, jako by měli všechno pod kontrolou. S banderovci je šmytec. Jsou odepsaný. Jednoho po druhým je… Z Ruska už nám letěly posily. Deset jednotek. Vladimir v tom Janukovyče nenechá. Ale já cítil, že nám zvoní hrana. A bude z toho pěknej průser. Tady to taky pěkně zavání. A to mě čeká ta zkurvená svatební noc…
6. výstup
Nová: V dobrých karbanátcích prostě musí být dost tuku, aby byly chutný. Když se do nich dá jen hovězí, budou suchý. Já do nich přidávám kousek vepřovýho a navíc trochu sádla. Asi tolik, tak dvě stě gramů.
Nebo kousek špeku. A všechno umelu v mlýnku. Pak přidám cibuli, česnek, majoránku… Nebo rovnou směs na karbanátky. Dlouho jsem je nedělala. Sergej je má moc rád. Sní jich i deset najednou. A děti taky.
Sergej… Někdy z těch svých služebních cest přijede strašně naštvaný. Natáčí všechno, co vidí: tu strašnou špínu, rozklad, lidské utrpení. Jako blogerovi mu všichni řeknou pravdu, tak, jak to doopravdy je. A on mi pak říká: Jak je tohle možný?! Jak může vláda v naší zemi takhle lhát? To, co ukazují v telce, je něco úplně jinýho, než co se skutečně děje. Když udělám karbanátky, aspoň se mu trochu zlepší nálada.
Často se teď sama sebe ptám… Sednu si před zrcadlo, vypnu telefon, aby mě nikdo neotravoval, žádné BBC nebo CNN, češu si vlasy, dlouho, snad celou věčnost a hlavou se mi honí jediná otázka: co je člověk schopný udělat pro lásku?
(Pauza.)
Dříve bych bez váhání řekla: všechno. Ale teď – asi ne. Všechno ne.
Zemřít? Někdy je to možná to nejjednodušší. Zemřeš – a už nejsi. Nemáš na výběr. Obětoval ses. Položil jsi život. Splnil jsi úkol.
Ale co když chceš žít?
(Pauza.)
Ale žít pro koho? Pro něj? Pro sebe? Pro stát?
Děti se mě často ptají, kdy tátu pustí. Mami, teď seš přeci prezidentka. Proč ho prostě neosvobodíš? Co jim mám odpovědět? Jsem prezidentka. Nemám nic. Nemám kontrolu nad ničím. Ani nad sebou.
7. výstup
Vyučující: Mám třicet sedm let praxe. Třicet sedm. Mám pět diplomů od Ministerstva školství. S kulatými razítky! Podepisovali je čtyři různí ministři. Jeden mě dokonce navrhl na státní vyznamenání Zasloužilý učitel, jenže někde se to zadrhlo. Ale já neztrácím naději, protože vím,
že na nás prezident myslí. Prezident myslí na všechny! Na učitele, na dojičky, na důchodce, zkrátka na všechny. Umíte si představit, jakou musí mít hlavu, aby na nikoho nezapomněl? Takovou hlavu! Sama se chytám za hlavu, když si tu jeho hlavu představím.
Říkám studentům: vy pořád jen vysedáváte u těch mobilů a toho vašeho Minecraftu. Ale on musí pořád přemýšlet. Pořád o něčem rozhodovat. Nic mu neunikne. Abyste vy nevděčníci měli lepší život. Aby byla stabilita. Dal vám učebnice, nám dává výplatu, zajistil nám práci, podívejte se, jakou budovu postavil, květiny vysázel, sputnik do vesmíru vypustil, všechno jen proto, abyste se mohli učit. A vy? Vy nemáte žádné svědomí!
Ale pak na tohle léto naplánovali volby. Proboha, proč? Vždyť jsou prázdniny. Všichni jsou na chalupě. Rajčata, tykve. Prostě chalupa! A všechno to visí na nás na kantorech. S tím nesouhlasím. Bylo by lepší, kdyby je úplně zrušili. Stejně je to pitomost – volby. Vždyť se podívejte, kdo v nich vyhrává. Trump, Porošenko, Jelcin – samí barbaři. I bez voleb je jasné, co si lid přeje. Lid chce vždycky jen jednu věc – stabilitu. A co je stabilita? Stabilita je báťuška! Dvacet šest let – to mluví za všechno. A všechny stabilní. A tak by to mělo zůstat. Zbývají mi čtyři roky do důchodu… Naše gymnázium je naprosto ukázkové. Dokonce i prezidentův syn u nás studoval.
Jen ti mladí kantoři mi dělají starosti. Co mají v hlavě? Jenom tu západní propagandu. Jak budeme sčítat hlasy? Vždycky jim odpovím – tak, jak bude stát potřebovat. Chytrolíni. Ti nahoře jsou chytřejší, než jste vy. Chcete pracovat? Tak pracujte. Zvyš si úvazek a makej. Ale volby – to je naše povinnost kvůli stabilitě. Zachraňujeme stát. A pak dostaneme prémie. Já už měla na naší škole, díky bohu, volby na starosti pětkrát. Vždycky jsem všechno dělala tak, jak bylo potřeba. Taky to dopadlo podle plánu. Všichni jsme nakonec dostali prémie.
Jen ty pozorovatele nesnáším. Co chceš pozorovat? No co? Když jsou všechna čísla tady, v mojí hlavě. Jenom mi zbytečně lezou na nervy.
8. výstup
Nová: Kam mám mluvit? Na kameru… Aha. Ohhh. Vteřinku… (Pauza.) Dobrý den! Jmenuji se Svjatlana Cichanouská a kandiduji na prezidentku. Je mi 37 let. Narodila jsem se v Polesí. Vystudovala jsem filologii na Mazyrské pedagogické fakultě. Mluvím plynule bělorusky, rusky a anglicky.
Nikdy mě nelákalo budovat si kariéru. Cítila jsem se především jako manželka a matka. Žena v domácnosti. To mi jde ze všeho nejlíp. Nikdy jsem se o politiku nezajímala. A byla jsem s tím naprosto spokojená.
Před rokem můj manžel vytvořil projekt Stát pro život, v rámci kterého se setkával s lidmi z nejrůznějších profesí. Mluvil s nimi o tom, co jim dělá starosti, jak se cítí a co si myslí o Bělorusku. Lidé mu vyprávěli o svých těžkých osudech a snili o životě ve svobodné a prosperující zemi.
Nejvíc mě šokovalo to, že ty lidi, kteří vystoupili na našem YouTube kanálu, najednou začali zavírat do vězení. No řekněte, jak je něco takového vůbec možné?!
Copak se s takovou nespravedlností může člověk smířit?
A proto, když mého muže zbavili možnosti kandidovat ve volbách, rozhodla jsem se ho zastoupit a bojovat až do vítězného konce.
Selhala jsem? Ne? Nemůžu uvěřit, že to říkám.
Bojovat až do vítězného konce! Za sebe, za muže, za vás všechny, za naše děti. Jako žena a matka vím, že v rodině je to jeden za všechny a všichni za jednoho. Chci, aby to tak bylo i v naší zemi.
Žena prý nemůže být prezident. To není pravda! Nikdo nezastaví ženu, která chrání svou rodinu, stejně jako nikdo nezastaví národ, který požaduje spravedlnost.
Ptačí: Do prdele, to snad není možný! To jsou kurvy! Devátýho musím bejt ve službě. A desátýho a jedenáctýho taky. Zrušili propušťáky i všechny dovolený. Všechny jednotky maj pohotovost. Říkám veliteli, že se budu ženit. Plánujeme to už dva měsíce. A on na to: Seš snad idiot? I kdybys chcípnul, budeš se hlásit do služby! A znovu: Seš snad idiot? Díval se mi při tom přímo do očí… Seš snad idiot?
Hned jsem to zavolal Máše. Nejsem idiot. Kurva Mášo, povídám jí, a máme po svatbě. Musím do služby. Služba je důležitější, Mášo. Schválně jsem jí to zavolal, abych ten křik a nářek nemusel pak poslouchat osobně… O příbuzných, co přijedou z Lidy, o tom, jak už máma zaplatila za restauraci, všechno to Jak je to možný? a To seš chlap? Vždyť jsi mi to slíbil. Co na to můžu říct, když, kurva, nechápe slova „služba vlasti“. Sloužím Bělorusku. Lukašenkovi, on je můj velitel! Co řekne, to udělám…
Náš politickej komisař je skvělej chlap. Každý jeho slovo je trefa do černýho. Smrt nepříteli. Poláci, chocholové, Litevci – všichni jsou náš nepřítel. Rusové nejsou nepřítel, ale chtějí nás schlamstnout. Takže jsou taky nepřítel. Ale i bratři. To se někdy stává. S Rusy nejdříve porazíme úhlavního nepřítele – všechny ty západní buzny, Amíky a majdaniaky a s Rusáky už si pak nějak poradíme. Báťuška si od nich nic líbit nenechá. I kdyby se stal ruským gubernátorem.
Kurva, zase volá Máša. Haló? No co je? Neřvi. Já vím, že seš těhotná. No a co? Vždyť to jenom odložíme… Poradíme si s nima rychle. Uděláme z nich sekanou. Jo, dávám, dávám na sebe pozor. Kdybys viděla, jakou máme výstroj. Sedm zásilek z Moskvy. Samý hustý vychytávky. Jen kdyby nebylo to zatracený vedro… Představ si, máme balistický vesty, kukly, přilby a k tomu vysoký boty… Za den dva bude v celý zemi klid. Fakt síla…
Mladý: (volá) Tati! Tati! Proč nejde internet?
Starý: (volá zpátky) Koljo, mám teď interview! Je tady strejda Dima Gordon z Ukrajiny… Nevšímejte si ho, Dmitriji. Ptal jste se na otce? Ano, myslím, že jsem ho jednou viděl, kdysi dávno. Vzpomínám si, že přišel k nám domů… Už si to moc nepamatuju. Jediné co mi utkvělo je, že byl opravdu hodně vysoký. Měl přes dva metry. Na základce jsem dostal podmínku. Měli jsme ve škole takovou partu, převraceli jsme lavice a… (zamyslel se) Ale vás to nezajímá.
Mladý: Jestli nezapneš internet, tak po tobě prezidentem nebudu!
Starý: Jen žertuje. Je to ještě kluk, co by člověk taky čekal. U nás doma je vůdce opozice. Něco vám řeknu, Dimo. Věřte mi, jako zkušenému prezidentovi: Prezidentem se člověk nestane. Prezidentem se člověk narodí.
Optimistická: To snad ne! Tu manikúru, nový účes a depilaci jsem si dělala úplně zbytečně. Na co mi teď budou ty nový šaty? Za tři sta šedesát sedm rublů! To jsou dvě měsíční stipendia! Svatba se ruší. Romča musí být v práci. Dělá u zásahovky. I když je Ukrajinec. Myslela jsem, že je jen běžný policajt. Dopravák nebo měšťák. A on je nějakej OMON. No nic… Vezmou se až v novém Bělorusku! Koneckonců to tak bude lepší. Fronta je plná lidí s bílými stuhami nebo náramky. Vesmíre, je nás většina!
Vyučující: Naše komise je osvědčená. Já, dvě naše zástupkyně ředitele Kristalina Sergejevna a Lidia Michailovna, školník Igor Nikolajevič a učitelé z prvního stupně.
Charašo, všichni mě poslouchejte, mám tady nějaké instrukce. Tohle jsou čísla, která si musíte zapamatovat. Sčítání bude probíhat takhle: vezmete hlasovací lístek a ukážete ho tomu, kdo sedí po vaší pravici. Já tady mám Lidii Michailovnu. Takže já jí ho jako ukážu a položím na kupičku. Já vím, že na mojí kupičce musí být dvě stě šest hlasovacích lístků, takže jich tam dám dvě stě šest. A Kristina Sergejevna jich musí mít tisíc tři sta šedesát jedna, což bude kupička Alexandra Grigorjeviče. Čísla ke každému kandidátovi musíme umět nazpaměť a přesně tolik jich tam přiřadit. Všechno, co zbyde, je neplatné. Poškozené a hotovo.
Kasatonovová, co ti je po tom, odkud jsou ta čísla? Nahoře už to spočítali. Jen tobě, třicetileté krasavici, to zapomněli říct… Takže, všichni se to naučí nazpaměť: Cichanouská – 206. Nepište si to, jen si to zapamatujte! 206. Alexandr Grigorjevič Lukašenko – 1361! Dmi- trijev – 52. Kanapackaja, bože na ten její ksicht se nemůžu dívat – 73, Čeračen – 39, Proti všem – 100. Vidíte, jak to hezky vyšlo? Sto proti všem. Zapamatovali jste si to? Pro ty obzvlášť talentované opakuji…
Mrtvý: Viděl jsem to v jednom zombie filmu. Ti zombíci ovládli svět. Skoro jako u nás v Bělorusku. Vezmeš si nějakej silnější časopis, dáš si ho takhle na ruku a omotáš to lepicí páskou. A máš z toho štít. Klidně mě prašti obuškem – nic. Je to trochu nepohodlný, ale člověk má alespoň nějakou ochranu. On se po dobrým nevzdá. Je mu u prdele, jestli ty volby vyhraje nebo ne. Stejně se moci nevzdá. Zakousnul se do ní příliš hluboko! Zuby už se mu viklají, ale on drží a nepustí. Nic jiného než moc nemá. Prsty má modré a ruce se mu chvějí, ale on se drží. Říkal: Dokud budu žít, nevzdám se. A pak předám vládu synovi… Zmrd! Tak nevím, mám si brát tu bejsbolku nebo ne? V davu by si mě hned všimli… Má to být pokojná revoluce. Holky chodí s lucernami a květinami… Objímají ty hajzly. Zpívají jim písně. Jsou praštěný. Ti chlapi maj obušky, granáty, výzbroj, v očích krev. Chrání svýho Führera. Na vaše kytky serou.
Dneska jdou všichni hoši z naší čtvrti, všichni fanoušci, všichni naši. Budeme bránit naše hlasy… BATE jsou mistři! Ví to ve všech městech! Ví to ve všech halách! My fanoušci-chuligáni naháníme strach!
/.../
CELÝ TEXT KE STAŽENÍ
