Svobodni v nesvobodě (Běloruská alternativní scéna)

„Freedom is just another word for nothing left to loose“'
Kris Kristofferson, Me and Bobby McGee

V Bělorusku mladí lidé stále ještě dobře vědí, co je konspirace. Místo setkání zjistí na smluveném telefonním čísle. Odsud následují průvodce na neznámou adresu a dostanou instrukce: „Takže rozumíte? Kdyby něco, slavíme narozeniny.“ V prázdném bytě si sednou na koberec těsně vedle sebe a s napětím vyhlížejí, co je dnes čeká. Budou se jen tiše dívat a poslouchat, nebo je zatkne policie? T mladí lidé nejsou teroristé a nepatří ani k politické opozici. Jsou to diváci Svobodného divadla (dále jen SD), podzemní kulturní iniciativy z Běloruska. Ze země, kde byla 22. srpna 2007 poslední premiéra SD, Jedenáct plášťů Edwarda Bonda, ukončena po třech minutách nástupem dvoumetrového dohola ostříhaného velitele roty OMONu na scénu: „Co se tu koná? Proč je podlaha černá? Proč je tu takové ticho?.“ Společně s třiceti pracovníky zvláštních služeb (OMON, KGB)^[1]/ a místní policie donutil šedesát diváků, herce i ostatní členy divadla nastoupit do přistaveného autobusu, který je odvezl k výslechu. Zatčeni byli všichni přítomní, včetně francouzského režiséra Christiana Benedettiho, pěti zahraničních hostů a tří dětí mladších sedmi let. Ihned po propuštění o půl druhé v noci, po pěti hodinách zadržení, byl naplánován další pokus o premiéru. Měla se uskutečnit hned příští večer, 23. srpna, na statku ve vsi Kučkuni v Rakovské oblasti. Všechny přijíždějící ale i zde přivítali čekající příslušníci KGB se zprávou, že cesta k usedlosti je uzavřena, neboť je zaminována! Po dlouhých diskusích byli divadelníci i jejich diváci (mezi nimi i velvyslanec ČR Vladimír Ruml nebo bývalý prezidentský kandidát Aljaksandr Milinkevič) vpuštěni na statek na vlastní nebezpečí. V sedm večer představení začalo a tentokrát bylo odehráno až do konce, přičemž ho z přilehlého lesa natáčeli příslušníci milice. Všechno tedy dobře dopadlo, tak to přeci v Bělorusku chodí, vždyť je to podle oficiální propagandy země „všeobecného štěstí a neochvějné stability“.

divadlo jako prázdný prostor Podstatným rysem běloruského kulturního života je absence svobody. Kultura je zcela odkázána na státní moc, přičemž nejvýznamnější představitelé oficiální umělecké scény se hrdě prohlašují za vládní služebníky. Totální závislost na vládě je všudypřítomná, jednoduše: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Je to svazek zhoubný - zatímco politický režim si svou legitimitu potvrzuje poukazem na vytvářené estetické hodnoty, kulturní komunita ztrácí svou kreativitu a stává se něčím mezi masérkou a tiskovou mluvčí.
V těchto podmínkách se běloruské divadlo jeví velmi bizarně. Nenalezneme v něm život, jen jeho imitaci zbavenou smyslu i cíle. Je oslavou tradic, tedy alespoň v tom smyslu, jak tradice definují směrnice ministerstva kultury. Jeho nejvýznamnějšími představiteli jsou dvě minská státní divadla: Národní akademické divadlo Janka Kupaly a Ruské dramatické divadlo Maxima Gorkého. Jejich umělecký vývoj ustrnul někde v pozdní brežněvovské éře. Uvádí historická dramata, komedie či vaudeville inscenované podle dvacet let starých režijních knih. Režisér Svobodného divadla Uladzimir Ščerbaň^[2]), který v divadle Janka Kupaly deset let pracoval, krčí rameny: „Oni tomu říkají kupalovský formát. Já nevím, co to je... K čemu? Ale takové otázky se nekladou... Jenže bez otázek je divadlo mrtvé.“ Ostatně mezi premiérami lze najít i opravdu „čerstvé“ kousky, například Ninočku, scénickou adaptaci stejnojmenného hollywoodského filmu Ernsta Lubitsche z roku 1939.
„Povolené“ divadlo má dvě základní úlohy: mobilizovat nebo bavit. V takovém systému se daří státním repertoárovým divadlům a některým komerčním skupinám. Nejoblíbenější z nich - Současné umělecké divadlo (SCHT) - uvádí zejména grotesky a hudební klauniády. Přestože SCHT jako vsuvku občas
neočekávaně zařadí i náročnější drama, se současnou tvorbou je i ono na štíru. Poslední premiérou SCHT byl Starší syn Alexandra Vampilova z roku 1967.
Tím nejzajímavějším, co může legální běloruská divadelní scéna nabídnout, je provokativní divadlo Viačaslaua Inazemcaua InZhest. Za dvacet pět let své existence navštívilo snad polovinu Evropy, přesto je v Bělorusku dodnes na okraji, bez vlastní stálé scény, bez pravidelných finančních zdrojů a bez možnosti aktivně ovlivňovat běloruskou kulturu. Důvody jsou zřejmé: provincionální a nedovzdělaná státní správa považuje za nebezpečnou nebo přinejmenším podezřelou každou snahu o myšlenkovou nekonformitu či formální experiment. Není se co divit, že minský festival současného divadla Otevřená forma, založený v roce 2003, byl již po dvou letech zdárně nahrazen z Ruska importovaným festivalem Zlatý rek, jehož provokativně znepokojujícím podtitulem je hluboce aktuální otázka „Je divadlo dílo bohulibé?“

přilba, cihla a pár židlí V běloruském kulturním kontextu tak Svobodné divadlo působí jaksi nepatřičně. První reakce diváka odkojeného standardními běloruskými produkcemi na Svobodné divadlo je prostá: To přece není divadlo! Kde jsou žánrové obrázky ze života, kde je dovádivý taneček oživlých loutek? Není tu opona ani dekorace. Jen minimum rekvizit: pár betonových tvárnic, policejní čepice, bílé bezpečnostní přilby, několik židlí a harmonika. Minimální vzdálenost: diváci v první řadě se nohama téměř dotýkají účinkujících na „scéně“. Zvláštní dramatické texty: nervní dopis, zmatený monolog, autentický přepis rozhovoru. Nezvyklý herecký výraz: expresivní, plastický, bez obvyklého divadelního drilu a šarže. Bez světelných efektů a kouzel: všechna představení se odehrávají v přirozeném světle. Hudba hraje z přenosného kazeťáku. Jednoduché líčení: jen několik výrazných barevných tahů štětcem.
Jistě, s chladně ironickým odstupem by se dalo mluvit o „festivalu studentské tvořivosti“. Dalo by se, ale nějak to vázne na jazyku. Svobodné divadlo má sice téměř nulový rozpočet - to ale není jeho slabost, naopak, v tom je jeho síla. Svá představení může odehrát v podstatě kdekoliv, což je pro práci divadla velmi významné. V prostoru, který není kontaminován kulturním balastem, je koncentrace na podstatu věci snazší. „Líbí se mi nebezpečné divadlo,“ říká Uladzimir Ščerbaň. „Líbí se mi, když je divákovi opravdu divně - ze sebe, ze svých emocí. Teprve v té chvíli začíná reagovat. Okamžik, který dá životu smysl - taková je má představa divadla.“
Energický emocionální atak - to je metoda vzdálená tradiční „vysoké“ kultuře, naopak blízká živé kultuře ulice či sportu. Umělecký vedoucí SD Mikalaj Chalezin přirovnává svou koncepci „totálního divadla“ k holandskému „totálnímu fotbalu“ sedmdesátých let (představovanému zejména Ajaxem Amsterdam v čele s Johanem Cruijffem), jehož následující tři principy aplikoval na divadlo:
1/ Týmová a kombinační hra. „Herec musí být neustále připraven ke kolektivní hře. Nejdůležitější je vzájemné porozumění mezi herci a bezprostřední reakce, a to i v případě nenadálých změn.“
2/ Rychlý přechod z obrany do útoku. „Okamžitá odpověď na otázku, ostrý střih mezi energickou scénou a klidnou pasáží. Absolutní dynamičnost.“
3/ Pressing po celém hřišti. „Snažíme se z textu vyškrtat vše, co by ho zpomalovalo. V každé fázi představení usilujeme o neustálý kontakt s divákem.“
Takový je kodex SD. Zdálo by se, že nejde o nic zvláštního. Stačí ale jedna návštěva libovolného představení některého z minských státních divadel, aby člověku došlo, že holandskou kopanou tu v oblibě zjevně nemají.
Estetický minimalismus je pro běloruskou divadelní alternativu skutečným životním principem i nutností. Na víc chybí jak prostředky, tak legální možnosti. Konspirační práce, „život s kufry“, neumožňuje nahromadit rozsáhlý inventář. Tuto situaci nelze hodnotit jednoznačně. „Osvobozený herec“ se přirozeně stává hlavní významotvornou složku inscenace. Má ovšem, v jistém slova smyslu, svázané ruce. „Underground“ nutí tvůrce ke specifické formě komunikace.
Každé z představení SD, ať už Generace jeans Mikalaje Chalezina, Technika dýchání ve vzduchoprázdném prostoru Natalie Mošiny, nebo koláž Být Haroldem Pinterem může být s úspěchem uvedeno v libovolném prostoru typickém pro podzemní produkci: soukromém bytě, v bezejmenném baru na periferii či v domku za městem. Dochází k až humorným paradoxům. Během hostování ve Švédsku a ve Francii, kde SD hrálo v běžných provozních podmínkách, na nasvícené scéně, pro diváky sedící v setmělém sále, byli herci najednou zmateni. „Nevidím diváky! Jak mám komunikovat, když nevím, kdo sedí
proti mě?“ Ve vynucené intimitě bytového divadla vzniká silný emocionální kontakt. Až jednou bude moci SD vyjít z podzemí, bude to znamenat jeho konec?

rozbít klec Scénický projekt SD je unikátní v tom, že o jeho existenci nikdo neusiloval. Vznik SD byl zcela neplánovaný, a přitom úplně logický v situaci, v níž se před dvěma lety spojily osudy rozličných osobností, které ztratily ve stejném období možnost tvůrčí (sebe)realizace.
Budoucí umělecký vedoucí divadla - novinář, výtvarník, dramatik a politický analytik Mikalaj Chalezin inicioval soutěž původních dramatických textů. Jednoduše proto, že sám divadelní hry psal a chtěl podpořit další autory. „V Bělorusku neexistoval žádný reprezentativní výbor z nové dramatiky. Tak jsme zorganizovali první mezinárodní soutěž - Svobodné divadlo.“ Organizátoři neočekávaně obdrželi několik textů mladých, zcela neznámých autorů. A s tím bylo třeba cosi udělat.
Prakticky ve stejné chvíli se v Národním akademickém divadle Janka Kupaly s konečnou platností rozhodli, že se zbaví režiséra Uladzimira Ščerbaně, zabývajícího se současnou dramatikou a usilujícího o osvojení si nového divadelního jazyka. Na jeho inscenaci Psychózy ve 4.48 od Sarah Kane reagovalo divadelní vedení více než podrážděně. Co vyvolalo takové zděšení? „V naší zemi je umění problém, neboť člověk sám o sobě je tabuizován. Není to tak, že za nebezpečného je považován pouze ten, kdo vykřikuje politická hesla. Stačí sama snaha o zobrazení člověka v celé jeho hloubce. Už ta vyvolává zásadní konflikt. A automaticky se to stává politickou otázkou. Navíc se tím zpochybňuje celkový provoz Kupalova divadla, které se potýká s hlubokou krizí: v herecké práci, v technice, v absenci jakékoliv aktuálnosti. Je logické, že ti, kteří jsou za tento stav zodpovědní, se rozhodli bránit svou pozici,“ usmívá se Uladzimir Ščerbaň.
Do třetice přidejme pár ambiciózních mladých herců, trápících se v podmínkách místního repertoárového divadla. Dále všeobecný názor, že „v této zemi je třeba něco změnit“. A k tomu znalost současné světové umělecké scény, která až k smrti leká činovníky běloruského ministerstva kultury. V takové situaci se všichni prostě museli shodnout na tom, že budou pracovat společně. Tady si člověk vystačí s jednoduchou logikou: V současném systému kultury pro nás není místo? Nezbývá, než si ho svépomocí vytvořit.
Systém je proti nám - tudíž se musíme naučit žít vně systému. Práce v podzemí, to není politická, ale estetická volba. Neodehrává se na barikádách, ale v novém, „nepohodlném“ umění. Svobodné divadlo vzniklo jako výraz odmítnutí absurdní ideologické cenzury, umělecké setrvačnosti a dekorativního politikaření. Uznávaný politický expert Chalezin, který v minulosti pracoval pro mnoho opozičních politiků, záměrně změnil sféru působnosti. „Došel jsem k názoru, že se současná poltická scéna nevyvíjí a není schopna reagovat na aktuální výzvy. Je-li politika divadlem, tak naše politika je divadlem let nejvýš šedesátých. V současnosti se těší osobnosti druhé kultury daleko vyšší autoritě a respektu než politici. Jsme schopni shromáždit nesrovnatelně víc lidí než kterákoliv poltická strana.“
Soudě podle očí diváků na představení SD má Chalezin úplnou pravdu. Pokud z politiky zbývá jen teatrální slupka bez podstaty, pak je divadlo schopno převzít její sociální funkci, interpretovat realitu a formulovat aktuální problémy. Nepleťme ale herce s politiky. Ideologové vytvářejí přeludy. Svobodné divadlo je demaskuje.

láska k elektřině Představení Svobodného divadla jsou scénickým rock'n'rollem. S tímto „elektrickým folklorem 20. století“(Jimmy Page) spojuje Chalezinovo ostře sociální divadlo divoká energie, zjevná nechuť respektovat jakákoli tabu i rozhodné odmítnutí libovolné falše - ať už v umění, politice či v každodenním životě. Vystoupení v různých běloruských městech organizuje SD společně s rockovými skupinami Indiga a Tav. Mauzer (Soudruh Mauzer), v představeních zní hudba bandu Rozbitoje serdce pacana (Darebákovo zlomené srdce). Rock je výrazem současné městské civilizace a současně i druhem protestu proti „profesionální“ kultuře. Je to život bez pravidel, či, přesněji řečeno: podle pravidel, která si sami stanovíme.
Je možné, že právě proto Uladzimir Ščerbaň dnes aktivně směřuje ke stylistice „antidivadla“ - z principu eklektické divadelní podívané, rozbíjející konvence běžné divadelní práce i diváckých očekávání: „Hlavním úkolem je vyvolat autentickou reakci. Andadlo je to, co přesahuje divadlo. Je tam, kde končí kulisy a líčidla, a kde začíná život.“ Takže znovu rock, kde člověk něco nedělá na objednávku, ale proto, že nemůže jinak.
Cílem nových projektů SD je rozšířit úzký okruh svých tvůrců a překročit rámec skupiny, která se kolem něj za dva roky vytvořila. V průběhu posledních let se zformovala nová generace Bělorusů, kriticky se vymezující vůči mocenským strukturám. Šedé stádo konformistů sovětského typu se pomalu, ale jistě proměňuje v pestré společenství tvůrčích individualit. V divadle svého života hledají podobně jako Ščerbaň a Chalezin na jevišti. Konec falešnému naříkání! Přichází hvězdná hodina „nové otevřenosti“.
28. února 2007 v Minsku a 5. března 2007 ve Vilniusu proběhly premiéry představení InBetween - společné práce ŠD a studentského divadla Evropské humanitní univerzity, která byla v Bělorusku z politických důvodů zrušena. 5. července 2007 měla premiéru inscenace Legendy dětství, v níž účinkuje každý, kdo úspěšně prošel konkursem. Kritériem výběru byl pouze intelekt, komunikativnost, otevřenost, znalost jazyků. Mezi množstvím uchazečů, čekajících na pohovor, jsem poznal vokalistku populární rockové skupiny, hudebního novináře a mladého básníka. Následoval kurs dramatického tvůrčího psaní pro všechny, jimž tato zkušenost dosud chyběla. Objevilo se pět či šest slibných jmen.
Triumf diletantů? Profanace? Chalezin tvrdí, že je tomu naopak: „V tvorbě je kategoricky zakázáno se nějak seriózně vzdělávat, nenaučí tě nic než šarži. Mnozí herci pracující v kamenných divadlech jsou nenávratně zkažení. Nic už se s nimi nedá udělat. Chceme dokázat, že smysl není ve vzdělání. Techniku zvládneš snadno. Ale rozvoj intelektu je daleko složitější.“
Zdá se, že SD pracuje za celé ministerstvo kultury. Nové publikum, noví herci, noví dramatici... A co dál? Nová nezávislá divadla? Kéž by!, ale to jsou jen krásné sny. Dnes je SD jediným příkladem úspěšného alternativního divadelního projektu v Bělorusku. Život pod tlakem vyžaduje sebeodříkání a schopnost vydržet nápor. A to se v běloruských divadelních školách nevyučuje.

jsi-li svobodný, křič! SD je otevřeným společenstvím. Kromě vlastní scénické práce pořádá mezinárodní soutěže dramatiků a teoretické semináře, organizuje prezentace her běloruských autorů v zahraničí^[3]), v březnu tohoto roku se v Minsku uskutečnil první běloruský podzemní mezinárodní divadelní festival za účasti českého souboru Nejhodnější medvídci. SD kolem sebe soustředilo okruh sympatizantů a obdivovatelů domácích i zahraničních. K těm druhým patří mimo Toma Stopparda například Harold Pinter (když mu v dubnu 2007 udělila Univerzita v Leedsu čestný doktorát, pozval SD, aby v rámci oslav uvedlo Ščerbaňovu inscenaci Být Haroldem Pinterem) nebo Mick Jagger, který letos pozval Chalezina s Kaliadou na svůj varšavský koncert a natočil s nimi videonahrávku vyjadřující jeho podporu běloruským svobodným uměleckým aktivitám. Semináře pro SD vedli režiséři Daniel Benks (americký režisér přednášející na Tisch School of the Arts v New Yorku), Alvis Hermanis (nositel Evropské ceny nové divadelní reality za rok 2007) nebo moskevský divadelní kritik Pavel Rudněv. SD podporují i čeští divadelníci, kmotrem divadla je Václav Havel, Andrej Krob hostil Chalezina s Kaliadou a Ščerbaněm na letošní „zahradní slavnosti“ na Hrádečku, kde, mimo jiné, ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman pozval SD na příští Festival evropských regionů v Hradci Králové.
V jeho rámci by mělo SD představit v průběhu jednoho dne téměř celou svou tvorbu. V dubnu 2008 SD vystoupí též během předávání Evropských divadelních cen v řecké Soluni, kde navíc obdrží zvláštní uznání za boj proti útlaku běloruské vlády.
Nejdůležitějším ale pro SD zůstává nové běloruské publikum, které vyrostlo na jeho představeních. Ředitelka Natalie Kaliada se směje: „Od různých lidí slyšíme: Až když jsme viděli vaše představení, začali jsme mít rádi divadlo. Vše, co jsme viděli dřív, bylo hrozné. Mysleli jsme, že takové je každé divadlo!“ Posun v uvažování lidí začíná u divadelních zážitků. A pokračuje dál - na ulice a náměstí.
Viděl jsem monodrama Mikalaje Chalezina Generace jeans v Minsku v předvečer prezidentských voleb v březnu 2006. Bylo to prosté: vpředu herec (sám Chalezin, jinak i autor scény), vzadu za pultem DJ Laurel, zručně mixující staré Rolling Stones a nejnovější lounge. Na první pohled jde jen o vyprávění o starých džínách, ceně svobody a zelené trávě. A o tom, že v nesvobodné zemi není třeba bát se vězení, neboť tam je možné potkat lepší lidi. Chalezin si nehraje na disidenta: v Generaci jeans je vše podloženo bohatou zkušeností. V dusném, přeplněném sálku nebylo téměř nikomu víc než třicet. Za několik dní se pak sešly tisíce lidí na Říjnovém náměstí v centru Minsku, aby vystoupily proti hanebné frašce, která zajistila Aljaxandru Lukašenkovi prezidentský mandát pro třetí volební období. A odvážili se k protestní performanci: jimi vybudované stanové městečko stálo na centrálním náměstí hlavního města celé čtyři dny, nežli byli jeho obyvatelé rozehnáni příslušníky OMO-Nu. Ovšem, ne všichni „lidé na náměstí“ byli diváky SD. Ale jeho publikum tam bylo. A herci také. Viděl jsem je na vlastní oči.
Soubor Chalezina a Kaliady balancuje na tenké hraně, která odděluje umění od přímé agitace. Neohlíží se na výtky o „manipulaci mladých mozků“. Je směšné spatřovat v člověku bílý list papíru, na němž je „zlý“ režisér nebo herec schopen zobrazit co libo. Do tohoto divadla přichází ti, kteří už umí myslet a reálně hodnotí okolní svět - a to jako nepříliš příjemný a uzavřený. Mikalaj Chalezin k tomu říká: „Je to jejich volba. Ať budu řka t na jevišti cokoliv, každý se rozhoduje už v okamžiku, kdy se snaží zjistit číslo našeho telefonu. A pak následuje ještě celá řada komplikací... Ale oni přicházejí. Rozumím tomu tak, že je jim s námi dobře.“
John Lennon vymyslel kdysi prostou formuli „ War is over - if you want it“. Pro SD zní trochu jinak: „Jsi svobodný, pokud se nebojíš.“ V Generaci jeans Chalezin úmyslně provokuje publikum, které pobízí k společnému výkřiku „Jsem svobodný!“ Výsledky jsou zarážející: nejhlasitěji křičí Bělorusové a Francouzi. „Nejméně Rusové. V Omsku, v plném sále pro 450 diváků, nevykřikl nikdo. Dvě děti zkusily vykřiknout a div že je dospělí nezpohlavkovali. “říká Mikalaj.
Nikomu ze členů SD vynucený underground život neulehčil: byli zatýkáni, propouštěni z práce, vylučováni z univerzit.^[4]) Co je drží pohromadě? Možnost být upřímný a nezávislý na ideologické cenzuře. Svoboda v nesvobodě. Herci divadla Dzianis Tarasenka a Pavel Radak-Haradnicki (právě oni tvoří skupinu Rozbitoje serdce pacana) to formulují zcela jednoznačně: „Je to jediné místo, kde je možné na scéně říkat to, co si myslíš a cítíš... Je to divadlo, které mění realitu.“ Uladzimir Ščerbaň s ironickým úsměškem prohlašuje: „Vítejte v pekle! A vzápětí dodává: „No ale peklo je aspoň zajímavé...“ Běloruská svoboda je risk, nebezpečí a absence reálné perspektivy. S Chalezinovým divadlem se i při jeho mezinárodním renomé může stát cokoli. Slabé to přivádí k zoufalství. Silné mobilizuje. Uladzimir Ščerbaň klidně konstatuje: „Celková situace neumožňuje o sobě pochybovat. Vyžaduje mezní akceleraci. Je to bitva, ve které nelze připustit zaváhání Vím, že někteří nám závidí. V Evropě říkají: Vy se máte! Máte jasného nepřítele. A my toho našeho nemůžeme najít. A já odpovídám: Dal bych přednost tomu, abychom ho neměli! Ono to jednou unaví...“ SD je víc nežli jen divadlo. To, co začínalo jako společenství profesionálů na okraji společnosti, se stává školou nové kultury - nikoli depresivního undergroundu, ale normální běloruské kultury evropského rozměru. Stává se školou nových lidí pro novou vlast. Pro novou vlast, ve které dříve či později budeme žít. SD bude existovat, navzdory útlaku a snaze o jeho marginalizaci. Neboť ti, kteří nemají co ztratit, nemohou prohrát.
 

psáno pro Svět a divadlo přeložila Hana Mlynářová

vyšlo v SADu 6/2007