archiv II. > texty 322 > Není to ustrnulá forma, nutí k neustálé sebereflexi
rozhovor s Lukášem Brychtou o smyslu imerzivního divadla

Není to ustrnulá forma, nutí k neustálé sebereflexi

S Lukášem se známe z Katedry teorie a kritiky na DAMU, kde byl mým o rok starším spolužákem. Pro rozhovor jsem ho oslovila poté, co jsme s Eliškou Raiterovou a Jakubem Molnárem během zoomového rozhovoru k přípravě bloku zaměřeného na imerzi v divadle narazili na fakt, že česká divadelní reflexe málo nahlíží na imerzivní divaadlo kriticky. Tehdy to vypadalo, že vzniknou články ostře napadající smysl tohoto typu divadla, a proto jsem se rozhodla dát Lukášovi šanci ho obhájit a o tomto svém záměru jsem jej dopředu informovala (jaký výsledný obraz z článků i z rozhovorů nakonec vznikl, je jiná věc). Lukáše jsem neoslovila primárně proto, že se dlouho známe, ani proto, že jeho osoba bývá – spolu s ostatními zakladateli spolku Pomezí Štěpánem Tretiagem a Kateřinou Součkovou a také spolu s Ivo Kristiánem Kubákem ze souboru Tygr v tísni – v českém prostředí nejvíc spojovaná s tvorbou imerzivních inscenací. Obrátila jsem se na něj především kvůli tomu, že se dlouhodobě věnuje teoretické reflexi vlastní práce, a především si velice systematicky vytváří přehled o textech českých i zahraničních estetiků a uměleckých teoretiků. /poznámka redakce: Lukáš Brychta se podobám imerzivního divadla věnoval i na stránkách tohoto časopisu. Konkrétně v článcích Londýnská imerze (Punchdrunk – The Drowned Man) v SADu 3/2014) a Čekání na rozsudek a jiné dystopie (SAD 5/2015). V SADu 3/2017 také spolu s Kateřinou Součkovou a Štěpánem Tretiagem odpovídal na otázky Karla Krále v rozhovoru nazvaném Interakce atrakce./

Na úvod ti ocituji pasáž z již téměř hotového textu Elišky Raiterové: „Divadelní projekty, ve kterých se divák nebo divačka sami dle svých preferencí noří do určité fikční reality – nazývejme je imerzivní – jsem měla často tendenci nahlížet jako individualistické, neoliberalistické, narcistické (a vím, že v podobném duchu o nich přemýšlí například i dramaturg Jakub Molnár, se kterým jsme na toto téma vedli na začátku jara rozhovor a který chystá pro SAD na toto téma filozoficky zaměřený článek). O většině projektů spolku Pomezí jsem uvažovala jako o elitářských, toužících vytvořit v lukrativní a jinak nepřístupné lokalitě svět pouze pro pár zasvěcených.“ Co si o téhle pasáži z Eliščina textu myslíš? Ona pak její úvaha obsahuje ještě rozuzlení, ale to si přečteš, až časopis vyjde.
Když se to takhle vyzávorkovaně přečte, složitě se na to reaguje, ale odpovím rád. První věc k debatě je, co všechno má spadat pod imerzivní divadlo. Stejně tak bychom se mohli bavit o tom, co znamená nořit se do fikční reality. Pravděpodobně v jakémkoliv typu uměleckého díla vzniká nějaký svět, který recykluješ a konstruuješ ho na základě impulzů, které k tobě přicházejí ze strany daného díla nebo od interpretů. Takže je hodně složité určit, co termín „imerzivní divadlo“ vlastně znamená. Nechci se ho silně zastávat, nemyslím si, že je nějak enormně šikovný, a jsem na něj obzvlášť opatrný.

K čemu vůbec existuje? Má nějaký význam?
Z jednoho úhlu pohledu můžeme říct, že ano, protože je to podobný typ termínu jako postdramatické, autorské, dramatické, dokumentární divadlo nebo site specific. Přemýšlím nad ním jako nad orientačním termínem, který stejně jako ty ostatní pomáhá tápavě se vyznat v terénu divadla. Pokud se ale člověk rozhodne některý z nich teoreticky přesně vymezit, tak většinou hodně narazí. Z jiné perspektivy se na to dá dívat také tak, že je to prostě marketingový label. Nebo alespoň někteří tvůrci ho tak používají, aby své inscenace prodali jakožto zboží.
A pak bych měl ještě krátkou poznámku k samotnému termínu „imerzivní divadlo“. Lze se totiž zamyslet nad tím, co může být imerze v divadle. Sám jsem odpověď nabídnul už v některých starších textech a určitě by mé návrhy zasloužily další revizi a promýšlení, k čemuž se snad někdy dostanu. Navrhoval jsem každopádně přemýšlet nad tím ve spojení obou anglických významů slova imerze, které znamená jak silné psychické zaujetí, tak fyzické ponoření do tekutiny. Ten druhý význam jsem v kontextu divadla vykládal jako ponoření do fyzického prostoru či prostředí budované fikce.
Navrhoval jsem používat termín „imerzivní divadlo“ jenom pro poměrně úzce vymezený výsek inscenací, které zároveň mají silnou instalační složku. Takových, do kterých je divák zanořený i ve fyzickém smyslu.

 

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.