Heroické prolínání skutečnosti a hry

Richard III. nikdy nepatřil k oblíbeným Shakespearům českého divadla. Do Národního se dostal až v roce 1911 v Kvapilově inscenaci s Eduardem Vojanem a pak už tam nikdy nebyl nově studován. Na Vinohradech se objevil v roce 1934 v Borově režii se Zdeňkem Štěpánkem a znovu až za půl století v Dudkově inscenaci s Milošem Kopeckým. Z dalších významnějších českých režisérů ho na přelomu padesátých a šedesátých let inscenoval Milan Pásek a Radim Koval, na konci sedmdesátých Miloš Hynšt.
Jako by platilo to staré Vodákovo: „Král Richard III. méně než kterákoli jiná tragédie Shakespearova je s to, získat si průměrné obecenstvo.“ I když to obecenstvo skoro celé dvacáté století nezažívalo nic jiného než hrůzovládu pravých či levých Richardů III.
Situace se asi mění. Na konci minulého roku uvedli Richarda III. v Plzni (v režii Jana Buriana), letos v září Kašpaři (v režii Jakuba Špalka) a v létě se měl dokonce v Morávkově produkci objevit Richard Donutilův, což bylo jen z provozních důvodů odloženo na příští rok. Nechce se mi věřit, že tento vpád Richardů je způsoben tím, jak se vyjádřil Milan Lukeš, že lidé pociťují vyčpělost dnešní politiky. Což o to, vyčpělá je ažaž, nemotorná a trapně neschopná pružně reagovat, ale vraždícího Richarda v ní nevidím široko daleko, to bychom naši politickou scénu poněkud diabolizovali.
Občanskou aktuálnost Shakespearova dramatu však podtrhl v interwievu v Pátku i Jan Potměšil, představitel Richarda III. ve Špalkově inscenaci v Divadle v Celetné. „Co mě na tom fascinuje - kam až člověk může dojít, když se rozhodne pro zlo a ochutná moc... Je to úžasná sonda do temných zákoutí lidské duše. Anděl i ďábel je v každém z nás, záleží na tom, komu budeme naslouchat,“ říká osobitý představitel jedné z nejnegativnějších postav světové dramatiky, který vším, i svým hereckým typem i občanským étosem, je víc Shakespearovým bílým princem než jeho proslaveným zloduchem.
Zvláštním způsobem se do Potměšilovy herecké koncepce Richarda III. promítá jeho invalidita. Odevždy tomu bylo tak, že herec musel pokřivovat Richardovu fýzis, aby - podle tradiční představy o kulhavém ďáblu - zviditelnil křivost jeho duše. Tak byla ostatně už hra autorem koncipována. Potměšilův handicap, který ho nepochybně předurčil k tomuto obsazení, však působí zcela proti- kladně: dává postavě étos pozitivní vůle a síly. Dalo by se říci, že posiluje lidsky sympatické východisko postavy a všechno, co dělá Richarda zločincem, se stává svobodně zvolenou hrou o uchvácení moci. Zločiny Richarda Glostera nemají v Potměšilově podání omluvu osudové nepřízně falešné přírody, jež ho ošidila o vzhled, zpotvořiia a nedodělala. Ono heroické prolínání skutečnosti a hry, jehož jsme svědky, zintenzivňuje účin předváděného divadla a přitom ho - bez ohledu na mravní kvalitu předváděných skutků - pozitivně projasňuje. Aby mi bylo rozuměno: není v tom ani stín lítosti nad hercovým postižením, pouze obdiv nad sugestivním ztvárněním role.
V této souvislosti je příznačné, že Potměšil dokáže stupňovat dramatičnost svých výstupů až do závěrečných bojových scén, které v shakespearovských inscenacích bývají spíš nudnějším dovětkem. Nutnost jejich náročné přípravy (část těchto výstupů odehraje herec na pohyblivé konstrukci, představující koně) přiměla i režiséra k tomu, aby si na tyto pasáže vyšetřil dech, věnoval všechnu péči šermířským soubojům (a to nejen hlavního hrdiny, jehož souboj s těžkým mečem vleže je strhující ukázkou fyzické bravury) a dovedl tak hru v stupňujících se rytmických (a hudebních) úderech do finále.
Špalkova inscenace Richarda III. stojí a padá s Potměšilovým Glostrem. Poněkud to už vyplývá z inscenačního principu, napodobujícího jednoduchým patrovým pozadím holého jeviště „chudé” alžbětinské divadlo, v němž jedenáct herců hraje jednatřicet postav silně seškrtaného textu - nikoliv ovšem s tím výsledkem, že bychom se - hlavně u pánů - nějak výrazně radovali z jejich komediantské proměnlivosti. Jinak je tomu u dvou dam, Mileny Steinmasslové a Lucie Vondráčkové, které v převráceném gardu alžbětinské praxe hrají dokonce některé mužské role. I tam je však pozoruhodná především proměna krásné kněžny Anny v babskou vdovu Markétu v podání Vondráčkové.
Humorný spodní tón Shakespearova richardovského dramatu byl cítěn odevždy, býval však spíš „kruté šibeniční” (Z.Urbánek), a ne tak nonšalantní jako v této inscenaci, v níž i popravčí akty jsou vylehčeny do kašpárkovské postavičky s velkou sekerou a jedna z dětských obětí Richardových představena jako obludná marioneta. Asi je tento rys moderního „postpsychologického” divadla záměrně zaměřen k publiku, které už není zatíženo zážitkem dvacátého století, v němž usekávání hlav (případně věšeni“) politických protivníků nebylo zas tak moc zábavnou epizodou.
Těmito dílčími výtkami nechci znevažovat dobré, působivě oblečené (kostýmy Vladislava Prudičová) představení Jakuba Špalka, které slibuje být další erbovní inscenací spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Sympatií nabitá atmosféra hlediště svědčí o tom, že Shakespearův Richard III. si už i u nás obecenstvo získal.

W.Shakespeare: Richard III., překlad Břetislav Hodek, úprava Milan Lukeš a Jakub Špalek, režie J. Špalek, scéna Ondřej Nekvasil, kostýmy Vladislava Prudičová, hudba Petr Malásek, Divadelní Spolek Kašpar, premiéra v Divadle v Celetné 20.9.2000