Tvoří-li dějiny zoufalé činy, je tento Makbeth z bytu Vlasty Chramostové dějinným činem.

A hostitelka odchází, zanechávajíc nás v měkké náruči něžně ironizujícího tónového dovětku.
Díky, Paní - bylo to krásné, až to k víře není.

Vstoupí s námi vůbec stará česká klasika jako integrální součást repertoáru do třetího století našeho divadla? Nebo si jí budeme už nadále jenom ulevovat, hrát ji pro lid, pro děti - a povinně v Národním divadle?

 

Tolikrát horlíme proti planosti televizního herectví. A když se jednou na obrazovce objeví sugestivní herecká pravost, tak to mezi žvýkáním sendvičů přehlédneme.

Neboť v umění, jak známo, se daří jen individualitám a nikoliv společnostem s ručením omezeným.

Majitel tak složitého myšlení by se neměl vystavovat tak jednoduchým dojmům, jako je divadelní představení.

Starý muž, který chtěl poznat pravdu o smrti své matky, se po tomto odhalení už nezmůže na slova výčitky a tiše odchází. Já taky: blít.

Řada divadelních inscenací se nedá schlamstnout jak deset hamburgrů u McDonalda, každá z nich má svůj čas, ve kterém zrála a zrodila se. Divadelní kritik má být člověk, který s divadlem žije, ne kontrolor, který se měsíc hrabe ve starých účtech a pak jde o podnik dál.

Ani Kvapil, ani Hilar, Frejka či dokonce E. F. Burian takovou nemají. Však taky ani jeden z nich neprošel tak nevinně takovým celoživotním martyriem jako Alfréd Radok. Věrně a trpělivě šla s ním jeho žena a předala jeho odkaz. Jméno paní Marie Radokové-Tesařové by mělo stát na titulní straně této knihy.

Povinností kritika by však mělo být hlídat, aby ani ve slabých chvílích divadlo neopouštělo principy, ze kterých vzešlo, a neztrácelo nebo nebanalizovalo svoji tvář.

Jako by platilo to staré Vodákovo: „Král Richard III. méně než kterákoli jiná tragédie Shakespearova je s to, získat si průměrné obecenstvo.“ I když to obecenstvo skoro celé dvacáté století nezažívalo nic jiného než hrůzovládu pravých či levých Richardů III.