O Národním divadle

Pokusím se formulovat svůj názor aspoň na dva základní problémy, které přesahují rámec současného pragmatického úsilí vedení Národního divadla o částečnou reformu strnulé struktury. Tím prvním problémem je tzv. idea Národního divadla, druhým úvaha o optimálním způsobu fungování divadelního provozu v samotné historické budově. To, čemu se říká idea Národního divadla, opírá se sice o zcela konkrétní výroky jeho zakladatelů, v obecném povědomí však je to velmi vágní představa o jakési předurčenosti tohoto ústavu být strážcem národních hodnot české divadelní kultury; hodnot, reprezentovaných dílem Smetanovým, Dvořákovým, Fibichovým, Janáčkovým v oblasti hudební kultury a dílem Tylovým, Klicperovým, Stroupežnického, Mrštíků atd. v oblasti činohry. Z tohoto titulu cítí se tento ústav být navždy „první státní divadelní scénou ČSR a vrcholným reprezentantem českého divadelního umění," jak praví statut ND z roku 1979. Představa, že by tato předurčenost mohla být zpochybněna, vyvolává nezřídka ostré reakce, jak jsme se stali svědky v tzv. Provolání zaměstnanců Národního divadla. Stejnou nevoli způsobuje porušení oné zásady, kterou Roubínek velmi krásně nazývá „důstojnou vhodností" repertoárového titulu či jeho interpretace. Národ - a nikdo menší než národ se tu nikdy nevyslovuje - žádá si tedy po Národním divadle jistou míru konzervativnosti.
Základní filosofickou formulaci ideje Národního divadla, o níž se obecně v národě nic moc neví, interpretoval ve vztahu k naší současnosti už před více než dvaceti lety prof. Jan Patočka v časopise Divadlo (říjen - listopad 1968). Zdá se mi, že k jeho výkladu, v němž postuluje ideu Národního divadla jako ideu národního divadla s malým „n“, není co dodat. Cituji: „Idea národního divadla ve smyslu Schillerově a Palackého totiž docela určitě nepřestala být aktuální dodnes. Jako každá skutečná idea, vtěluje se však historicky vždy nově. Jako se nepřežily ani v naší věcné, a subjektivní a nepatetické době hrdinství, rytířství, touha po nevinnosti, a vášeň spravedlnosti, nýbrž hledají si a nacházejí nový výraz, často přísnější, kritičtější, tvrdší než v klasických realizacích... tak zajisté i idea národního divadla je sto nabývat nových podob, dávat divadelnímu životu ten hlubší smysl, který se pokoušeli formulovat ve své době ze svých historicko-společenských předpokladů Schiiler a Palacký. Překvapivé na převtělování idejí je, že se mohou ukázat pojednou v rouše a na terénu, který se předchozím realizacím naprosto nepodobá a působí proto vzhledem k nim jako negace a kacířství. Morální divadlo, které požadovali ti myslitelé, mohlo se v jejich době realizovat jen v podobě reprezentativních, oficiálních scén. I když žili v době krizí politických, vzdálena nebo v počátcích byla pro ně krize společenská. V té žijeme nyní naplno a proto snad i morální scéna je dnes vzdálena vší oficiálnosti. “ Až sem citát, který doplňuji větou, jež mu předchází: „A dnes je naše dramatická tvorba ideji Palackého nejblíže tam, kde se pokouší o mravní divadlo nezvyklých forem, inspirující se zčásti u divadla absurdity, epického divadla apod. - a uchylujíc se přitom na scény docela neoficiální. “
Myslím, že nikdo jiný než filosof nemohl tak elegantně vyjmout ideu národního divadla z majetku jediné divadelní budovy a předestřít ji jako ideu celému našemu divadelnictví, včetně té jedné budovy samozřejmě. Snad jenom proto, že filosofa později umlčeli, se mohlo stát, že heslo „Idea Národního divadla" nebylo smazáno z vlasteneckých mávátek, které se vyrojily před sedmi lety, když nám strana zlatou kapličku renovovala. A všimněme si ještě jedné zajímavé věci: že Patočkův výklad Ideje Národního di- /…/[1]) stavy o předurčenosti budovy Národního divadla k jakémusi strážení zakonzervovaných národních hodnot. A tak, pokud hodláme image Národního divadla budovat na oněch tradičních hodnotách smetanovsko-tylovských, neměli bychom se příliš odvolávat na zakladatelskou ideu Národního divadla. V tomto případě respektujeme pouze tradice spjaté s vlastním historickým vývojem repertoáru a v tvorbě a v provozu budovy, pouze respektujeme vžitou a publikem vyžadovanou její tvář. Nemyslím, že bychom to neměli dělat, už čistě z pragmatických důvodů by bylo hříchem likvidovat tak skvěle zavedenou divadelní firmu, jejíž ohlas daleko přesahuje ona ubohá čtyři procenta divadelních diváků a jejíž fluidum vyzařuje do povědomí národa informaci, že divadlo je víc než jedním z mnoha způsobů, jak strávit večer. Neznamená to ovšem, že bychom v Národním divadle měli naplňovat šílenou představu jakéhosi národního skanzenu, který nerealizoval ani maniakální Zdeněk Nejedlý, představu, která se vynořila v současně probíhajících diskusích, kterou však naštěstí současná reforma tuším nepředpokládá, moudře odkazujíc na tradici meziválečného období. Divadelní budově s tak vyhraněnými dějinami a vazbami na nejrůznější pravé i nepravé tradice, s tak zakořeněnými iluzemi o své výjimečnosti, takové budově, jakou je Národní divadlo, slušela by nejlépe hrdá osamocenost. Nejhorší, co se může s takovou budovou stát, je to, že se vezme její posvátná firma a v jakési imperiální eufórii se vyvěsí nad skrumáží dalších divadelních budov a sálů, nad soustavou souborů a armádou dalších zaměstnanců. Rázem všichni nabudou dojem, že jim všem poklepal František Palacký na základní kámen, že jsou všichni vyvolení a hodni zvýšených státních příspěvků. Do takové situace se dostalo Národní divadlo a budiž mu přičteno k dobru, že samo hledá cestu, jak z ní ven. Jenže, hledá ji doopravdy? Cílí k rozpadu své struktury nebo jen k reformě jejích vazeb? Nejkontraverznějším jevem současných reformních plánů vůdců Národního divadla je rozhodnutí jeho baletního souboru, že se reformy neúčastní, že se nenechá rozdělit, protože je pro něj výhodné hrát i zde I onde, v jednom, druhém, třetím a snad i čtvrtém divadle. Nestane se náhodou jakýmsi novým svorníkem starého koncernu?
Hovořím-li o rozpadu, neznamená to ovšem, že propaguji úplné osamostatnění historické budovy. Věc má háček v tom, že k mnoha jejím tradicím patří i tradice soužití opery s činohrou a posléze i baletem. Všichni víme, že toto soužití v jedné budově bylo výrazem chudoby českého kulturního života pražské aglomerace, z nezbytí replikující organizaci českého divadla, jak se vyvinula v první polovině 19. století na půdě Stavovského divadla a po půli století v improvizaci prozatímní scény. Víme také, jak skončil pokus tuto podobu vícesouborové scény zopakovat v prvních dvou desetiletích
dvacátého století na Vinohradech. Způsob, jímž byla vyhnána opera z Vinohrad, nemohl být sice opakován v Národním divadle s činohrou, přesto si však situace vynutila jiné násilné řešení: zabrání Stavovského divadla. Tak byl učiněn první, ale tehdy opravdu nezbytný krok k vytvoření dvojdomého Národního divadla pod původní firmou. Je příznačné, že činohra z historické budovy neexodovala, že nedošlo k vytvoření dvou samostatných divadel. Fluidum Národního divadla účinkovalo příliš silně: přestože soužití obou souborů v jedné budově se nadále jevilo jako neúnosné, činohra se nehodlala vzdát svého čestného titulu. Rychle se vytvořila praxe střídavého operně-baletně-činoherního repertoáru v obou budovách, s převahou opery v Národním a činohry ve Stavovském, fungovalo to bez obtíží.
Myslím, že si musíme stále uvědomovat onen zásadní rozdíl, který je mezi záborem Stavovského divadla v roce 1920 a anexí budovy a souboru Velké opery v roce 1948. V prvém případě divadlo řeší své nezbytné vnitřní potřeby, v druhém jde takřka o akt imperiální agrese, který narušil vnitřní konzistenci domácího souboru a evidentně ochudil pražský operní život. Národní divadlo nedokázalo za celých 40 let toto sousto strávit: hybridní systém dvou sborů a dvou orchestrů při jediném souboru sólistickém a jediné dramaturgii a jediné správě to dokazuje sám za sebe. Teprve fúze s Velkou operou přivedla Národní divadlo do latentního krizového stavu, který definitivně propukl po monstrózní kampani s rekonstrukcí historické budovy a výstavbou Nové scény. Skumulovaly se tu totiž dvě protichůdné tendence: absurdně se oživil historizující mýtus Národního divadla a toto palladium se stalo centrem divadelního velkopodniku se čtyřmi budovami a třemi a půl soubory. S postupujícím mravním i ekonomickým rozpadem komunistické společnosti, která už předtím dvakrát zdecimovala celý český kulturní život, začala se z koncernu Národního divadla vytrácet i základní schopnost zajistit bezporuchový provoz scén. Převrat situaci spíš zhoršil, než zlepšil.
Pokud tedy chceme obnovit smysluplné postavení Národního divadla v českém divadelním životě, musíme hledat v jeho minulosti místo, kdy jeho tradice ještě živě, ale také nekonfliktně existovala. Tím místem je podle mého soudu stav mezi léty 1920 - 1948, kdy operní a činoherní soubor pracovaly ve vzájemné harmonii na dvou scénách, rozumně respektujíce jisté tradiční danosti repertoáru historické budovy. Smetanovo divadlo by mělo být rychleji, než předpokládá program dnešní reformy ND, vyňato z rozhodování vůdců Národního divadla, kteří přece vždy budou tíhnout k tomu, zpochybňovat plně samostatnou existenci druhé opery v Praze tak, jako ji zpochybnili v roce 1948, když už se stalo to neštěstí a Hába s Kašlíkem se jich nezeptali v červnu 1945 na radu, jestli založit nebo nezaložit Operu 5. května.
Ostatně už dnes je jejich hlavní starostí, jak zase Smetanovo divadlo rychle zavřít a zahájit v něm další z plynule probíhajících generálních rekonstrukcí, což je už 30 let jediný způsob, jak Národní divadlo zvládá provoz svého impéria.
Je mi jasné, že žádné strukturální reformy nepomohou ze dne na den vrátit souborům Národního divadla jejich uměleckou prestiž. To mohou dokázat jen umělecké osobnosti, postavené do čela organismů, smysluplně vřazených do celku pražského divadelního života. Říkáme-li smysluplně, myslím tím jen takové vzájemné vazby, které jsou nezbytně nutné pro jejich provoz. Neboť v umění, jak známo, se daří jen individualitám a nikoliv společnostem s ručením omezeným.
Novou scénu, tento pražský divadelní sarkofág, musíme nechat budoucnosti. Dnes je její osud vyřešen provozem Laterny magiky. Z jejího umístění vyplývá, že by měla zůstat součástí Národního divadla, snad by někdy mohla sloužit jako jeviště pro komorní večery jeho baletu. Dosáhlo by se tak ideální harmonie mezi všemi třemi soubory Národního divadla, které by - každý pánem ve svém domě - mohly společně budovat moderní podobu Národního divadla a svobodně se podílet na tvorbě moderního národního divadla.