DĚKUJEME
Vydání publikace Zdeňka Hedbávného ALFRÉD RADOK - ZPRÁVA O JEDNOM OSUDU je nesporně jednou z nejvýznamnějších událostí současné divadel- ně-knižní nabídky. Všimněme si, že ji na trh neuvádí žádný z četných soukromých nakladatelských domů, ale dvě státní instituce: Národní divadlo a Divadelní ústav - a další nesoukromá instituce, Český literární fond, se podílela na jejím vzniku.
Čtyřsetstránková publikace není literárně zpracovanou odbornou monografií, ale textově propojenou koláží dokumentárních materiálů zhruba čtverého druhu:
1/ Autentické texty Alfréda Radoka - publikované články, nedokončený rukopis knihy o režii a metodice herecké práce, deník z let 1948-1952, soubor poznámek a zápisů a korespondence ze švédské emigrace.
2/ Texty z archivu rodiny Radoků.
3/Pro tuto publikaci napsané vzpomínkové články jiných autorů - Radokova bratra Emila, bývalého ředitele MDP Oty Ornesta, režiséra Svatoslava Papeže.
4/ Doslovně nebo v rozsáhlých citacích přetištěné materiály dobové - referáty, studie atd.
Kniha je rozdělena do třech částí: stostránková první část zahrnuje dobu od Radokova narození v roce 1914 do konce druhé světové války, více než dvousetstránková část druhá obsahuje celou Radokovu tvůrčí éru od roku 1945 do emigrace v roce 1968 a krátká třicetistránková část pokrývá posledních osm let Radokova života ve švédské emigraci. Knihu doplňuje 20 dobrých fotografií v textu a 110 méně dobrých fotografií na pěti křídových přílohách, třicetistránkový poznámkový aparát, soupis režií a jmenný
rejstřík. Citelně chybí soupis Radokem publikovaných článků (zjistilo by se, že autor knihy nepracuje s některými zásadními texty) a výběrový soupis větších studií o Radokově práci.
Chronologický způsob vyprávění, opírající se, pokud je to možné, o autentickou výpověď Alfréda Radoka nebo jeho bezprostředního okolí, případně o nekomentovaný dobový kritický materiál, dělá z knihy cosi na způsob pamětí, převypravovaných ovšem druhou osobou, která sama - bohužel - na některých místech do příběhu vstupuje. K tomu dojde na str. 318, když děj Radokova života dospěje v roce 1965 k druhému návratu do Národního divadla. Tam se jednapadesátiletý Radok setká s devětadvacetiletým dramaturgem Zdeňkem Hedbávným. Od této stránky je objekt publikace zcela v mocí vypravěčského subjektu: dozvíme se, jak spolu pracovali na připravované (a nikdy neuskutečněné) inscenaci Goethova Fausta, jsme svědky „dramatické“ scény, v níž režisér pomáhá dramaturgovi zmoci obtíže projevu k zahájení zkoušek na inscenaci Saundersovy Vůně květin.
Nic se však z úst vypravěčových nedozvíme o práci na této inscenaci a jejím výsledku, neboť „snad proto, že jsem chodil téměř na všechny zkoušky, nemohu o nich říci nic víc, než že Radok s herci dobýval z plochého textu životní pravdu, která pak šokovala diváky“ (str. 338). Naštěstí bylo možno ocitovat skvělý referát Sergeje Machonina. To bohužel nebylo možné u následujících Radokových inscenací v emigraci, a tím se stalo, že třetí část knihy už je podána převážně jen prostřednictvím Radokových dopisů „milému příteli Zdeňkovi“. Téměř nic se nedozvíme o Radokově režijní práci ve Vesnickém divadle, jemuž je v knize věnováno skoro deset stran. Je ovšem zřejmé, proč byla pominuta Radokova režijní práce v emigraci: zatímco „vesnickou“ éru bylo možno efektně zkomponovat na jedné straně z naivních vzpomínek ředitele Vesnického divadla Františka Smažíka a na druhé straně z Radokových sarkastických deníkových poznámek, pro švédskou éru se žádný takový snadný materiál nenalezl a bylo by bývalo nutné evokovat Radokovu práci z kusého dokladového materiálu a vzpomínek režisérovy ženy. Jenže takovou analyticko-interpretační práci, která by mohla projasnit tísnivý dojem z třetího dílu knihy, Zdeněk Hedbávný v knize nikde nepodniká a vůbec ji, zdá se, nezamýšlel. On chtěl, jak čteme na str. 7, zaznamenat, jak přečet! Radokův rukopis nedokončené knihy o režii a metodice herecké práce, jak ho „pochopil a procítil“. Možná, že to chtělo „pochopit a procítit“ i tuto pasáž z Radokova goteborského dopisu Pavlu Tigridovi z února 1976, tedy dva měsíce před smrtí: „Pro kulturní Švédsko existuje pouze jeden československý režisér: Otomar Krejča. Uspořádaly se pro něj podpisové akce, které dokonale organizovala skupina stockholmských levičáků (prý komunistů). Je otázka, zda by se takové akce uskutečnily, kdyby byl Krejča opustil «socialistické Československo» a byl emigrantem ve Švédsku. Paradox: mluví a píše se občas o «sovětské okupaci ČSSR», ale emigrant s morálním právem a tudíž, i podporou je emigrant z Ameriky, Chile, Španělska... Možná, že vidím zkresleně ze své židle v Goteborgu a raději mne považujte za alergika, který nepřiměřeně reaguje na obrázky Marxe, Lenina, vylepené v kancelářích divadel po boku Brechta (a vždycky u toho bývá nepohledná sekretářka, která neumí psát na stroji, herec, který neumí přejít jeviště, a scénografka, jejíž výprava se nevejde na jeviště a musí se při generálkách přiřezávat)... Kdyby se pověst o tom, že jsem režisér, dostala až sem do Švédská a našel se člověk, který má zájem opravdu jen o profesionální práci, byla by to pro mne nadějná šance.“
Není-li Hedbávného práce práva závěru Radokova života, přiznejme jí na druhé straně, že už asi nikdo nikdy lépe ne- zkomponuje oněch sto stránek vyprávění o Radokově kolodějském dětství, o jeho školních letech, o prvním doteku divadelní práce ve Valašském Meziříčí, o praxi v Burianově Déčku, lektorské práci ve Vinohradském divadle a posléze i o věznění v klettendorfském koncentračním lágru. Tato první část knihy, prosáklá atmosférou židovství a jeho válečného osudu, právem končí výčtem deseti jmen obětí nacistické rasové nenávisti z řad nejbližších Alfrédových příbuzných. Patřilo sem i vyprávění o dědečkovi Bernardovi a otci Viktorovi ze strany 147 a 148, které zbytečně přerušuje líčení vzniku filmu Daleká cesta. Ovšem síla této kapitoly není jen v tématu židovství. Stejně silně je tu - v obsáhlém vyprávění Alfrédova bratra Emila - zachycen první kontakt obou bratrů s fenoménem divadla a filmu, a to přímo v podobě tzv. laterny magiky, která se později stane Radokovým osudem. A ve vyprávění režiséra Svatoslava Papeže máme zcela unikátním způsobem zachyceno působení bratrů Radokových v ochotnické Mladé scéně ve Valašském Meziříčí, kde se oba ukrývali před nacisty a Alfréd tu vytvořil svou první inscenaci, Havlíčkova Krále Lávru. Rovněž způsob, jakým je v této kapitole zachycena osudová osobnost českého divadelnictví, E. F. Burian, má mimořádnou výpovědní sílu. Tato pasáž je komponována z idealizovaných Radokových švédských vzpomínek na velkého Mistra a ze soukromé korespondenční zmínky z roku 1940: „Já sedím celkem pohodlně v lodi, která se zvolna, ale jistě potápí. Umění se zde již nedělá tak, jak si ho my představujeme, čili není to divadlo Mozartea, před kterým jsme smekali. Dle všech okolností zde nikdo nesmí vyniknout jako režisér... Zdá se tedy, že nějaká umělecká budoucnost mi zde nekyne... Nejhorší ovšem je to, že mám Buriana upřímně rád a že z potápějící se lodi prchají jen krysy. „ (str. 73).
Vynechal jsem z výčtu témat první části knihy Radokovo plzeňské období, zahrnující jeho tři první profesionální inscenace. Hedbávný jim sice věnuje dost místa, ale pojednává je značně zjednodušeným způsobem, spočívajícím buď v obsáhlé citaci jediného referátu nebo v citátové změti z několika recenzí, spojených s informacemi o vnějších okolnostech inscenace, případně zcela bezobsažným soupisem herců a pomocných výtvarníků, na představení se podílejících. Máte pocit, že autor opisuje všechen materiál, který má v ruce, aniž by pátral po jiných pramenech (např. jiných referátech inscenací) a aniž by se pokoušel vytvořit z pramenných informací nějakou syntetizující výpověď, logicky vpjatou do výkladu o režisérově životním díle.
Napsal-li jsem, že knize chybí jakákoli analyticko-interpretační práce, měl jsem na mysli právě tento vnější způsob pojednání vlastní Radokovy režijní tvorby. Ten bohužel charakterizuje i celou druhou část publikace, zahrnující pražské tvůrčí období Radokovo. Autor v něm s velkým smyslem pro dramatické napětí výborně vylíčí vnější okolnosti Radokova tvůrčího života, jeho vlastní dílo však pojedná popisně a bez jakéhokoli osobního zaujetí.
Jako „zpráva o jednom osudu“, vyprávění o složitém životním příběhu geniálního umělce v podmínkách dvou totalitních režimů, splňuje Hedbávného kniha svůj vytčený cíl. Poněkud ovšem vadí, že autor nemá v klíčových momentech složitého běhu historie posledních čtyřiceti let sám docela jasno. Jinak by nemohl v roce 1994 publikovat větu: „Je věcí historiků, aby objasnili, zda společenský systém, který u nás začal vznikat po květnu 1945, byl především výsledkem zkušeností a cítění většiny obyvatel, anebo zda byl pouze důsledkem toho, že Rudá armáda osvobodila většinu našeho území, a Benešových ústupků komunistům.“ (str. 108). Nemohl by pátrat, jaké stanovisko projevil Alfréd Radok ve dnech únorového puče 1948, a dokonce se pokoušet zjišťovat to přes kádrový dotazník z roku 1958 (!!!). Taková míra naivity vede pak autora k údivu nad tím, že komunisté po únoru zlikvidovali Radokovy inscenace, které komunistická kritika (např. Jiří Hájek) před únorem hájila proti „reakčním“ Obzorům jakéhosi pana Tigrida. Přitom z materiálu, který sám Hedbávný v knize shromáždil, je zcela zjevné, že Radok ve tříletí 1945-1948 patřil ke skupině levicových intelektuálů sociálně-demokratického zaměření, kteří v zásadě sympatizovali s velkorysou předúnorovou kulturní politikou KSČ, a nebyli proto únorovými událostmi ani šokováni, ani bezprostředně postiženi. Radoka mohlo tak nejspíš naštvat, že mu „únor“ narušil zkoušky na Leoncavallovy Komedianty.
Vůbec mi není milé, že jsem nucen Hedbávného práci přijímat s tolika výhradami. Je to kniha, na kterou jsme dlouho čekali, kniha hodná svého tématu a titulu, základní kámen radokovské bibliografie. Ani Kvapil, ani Hilar, Frejka či dokonce E. F. Burian takovou nemají. Však taky ani jeden z nich neprošel tak nevinně takovým celoživotním martyriem jako Alfréd Radok. Věrně a trpělivě šla s ním jeho žena a předala jeho odkaz. Jméno paní Marie Radokové-Tesařové by mělo stát na titulní straně této knihy.
Zdeněk Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu. Praha, Národní divadlo - Divadelní Ustav 1994. 401 s.
vyšlo v SADu 6/1994
