DĚKUJEME
Václav Havel: Asanace, Zemské divadlo v Brně, prem. 29.6.90, režie Peter Scherhaufer j.h. Jsme zvyklí vídat Havlovy komedie na malých studiových jevištích, a tak u brněnské inscenace Asanace nejdřív trochu vadí už sama šíře portálu Mahenova divadla, před nímž se hraje. Brzo si však na tu nesoustředěnou konstrukci, naimprovizovanou na předscéně, zvykneme a řvavá nesourodost zdobného interiéru divadla se socialisticky ležérním lešením nám začne přesně asociovat ducha a duši asanačních architektů. TI jako by se v tomto neosobním, provizorním prostoru setkávali navzájem jen náhodou, na cestě odnikud nikam a jen náhodou se loutkovitě zaplétali do kýčovitých osobních problémů, Není tu nic, co by představení dávalo punc režie Scherhauferovy, žádné herecké ozvláštňování, žádná stylizace. Nic, jen ten nesmyslně rozlehlý, nezabydlený a nezabydlený prostor, budovatelská bouračka starého lidského světa a v něm lidské loutky, které civilizačním žargonem předstírají lidské myšlení, radost, bolest, lásku či přesvědčení. Pocit svobody jim najednou otevře celý prostor jeviště, jehož prázdnotu ovšem nestačí oživit svou náhlou euforií, ostatně rychle ukončenou. Opona se opět zavře, aby se později jen maličko povytáhla, když to zase trochu na svobodu, na tu předstíranou svobodu, vypadá. Jenže není v silách těch loutek, které nevypadají nijak loutkovitě, ale naopak velmi přirozeně hrají svou lidskou existenci, hrát plný život, skutečné divadlo na skutečném jevišti. Jediná pravda, která jednomu z nich zbývá, je už jen pravda smrti.
Milan Uhde; Pán plamínků, Tv inscenace 6.11.1990, režie Jaroslav Dudek. Uhdeho televizní hra Pán plamínků byla napsána v roce 1977, v době, kdy nebyla nejmenší naděje, že by se mohla dostat na obrazovku. Je to text silně introvertní, spíš než prostředí disentu zachycuje atmosféru strachu, která vládla kolem něj, atmosféru mocenskými orgány uměle vyvolávanou a záměrně směrovanou do- nejzranitelnějších míst. Byla to zákeřná pavoučí taktika, která nevolila cestu přímého útoku na centrum odporu, ale obepínala ho sítí strachu, do níž lapila vždy toho nejslabšího a přes něho zezadu bodla skutečného soupeře. Už pro tento přístup k tématu fungování totalitní mašinérie je to text pozoruhodný a vzácný, i když pocitové trauma samo je v něm silnější než výsledný umělecký tvar, Zpochybňovat právo na logicky opožděnou realizaci tohoto textu, jak to svorně učinila novinářská kritika Dudkovy televizní inscenace, mi připadá hloupé, Nechápu, proč při tom hrůzostrašném návalu balastu, kterým kypí naše porevoluční obrazovka, máme ohrnovat nos právě na tento příběh lidského zhroucení před anonymní mocí. Tím spíš, když v něm exceluje jeden z našich největších talentů střední herecké generace, Ivan Řezáč, jenž s minuciózní citlivostí bez „expresívních efektů" vytvořil nepříliš vděčně napsanou roli psychicky labilního mladého muže, který se postupně stále hlouběji propadá do utkvělé fóbie. Už pro tento jediný výkon, i kdybychom proti Uhdeho dramatické předloze měli sebevíc výhrad, stal se ten večer nezapomenutelný. Umocňovala ho ještě hluboká herecká studie Janovy ženy v podání Zlaty Adamovské a dvojice nádherně autentických estébáků v podání Jana Vlasáka a Ivana Trojana, Tolikrát horlíme proti planosti televizního herectví. A když se jednou na obrazovce objeví sugestivní herecká pravost, tak to mezi žvýkáním sendvičů přehlédneme.
Vladimír Just: Divadlo plné paradoxů. Praha, Panorama 1990. Tento „příběh Divadla satiry 1944-1949 a nejen jeho“ rozšiřuje Justovu šedesátistránkovou- studii v souboru Divadlo nové doby (Panorama 1989) na téměř trojnásobek, čímž by se mohlo zdát, že krátká historie malostranského divadélka je už zpracována definitivně. Podrobněji už snad nešlo toto malé pole zmapovat. Just umí svou materii obratně zdramatizovat a vytvořit místy dojem, že byl u toho. Jenže u toho nebyl a navíc psal ještě v době, kdy se o tříletí 1945-48 muselo myslit, že to byl krásný čas socialistických nadějí, vrcholících jejich naplněním a poté trochu pokažených jakýmisi „deformacemi". Just, vycházeje z představy „paradoxního“ konce souboru, koncipoval celou historii Divadla satiry jako „plnou paradoxů". Jenže co je na tomhle příběhu paradoxního? Mladá venkovská ochotnická družina udělala v revoluční Praze sukces chytrým aktuálním kabaretem, rychle se za pomoci levých divadelníků zprofesionalizovala a postupně k sobě přitáhla řadu mladých talentů autorských i hereckých, s nimiž vytvořila několik dobrých a několik slabších programů. V duchu doby zaměřovala svůj satirický osten proti minulému i současnému bezpáteřnictví a narůstající revoluční byrokracii, čemuž zleva tleskali jako výpadům proti měšťákovi a zprava se vděčně chytali všeho, co zavánělo výpadem proti narůstajícímu totalitarlsmu. Toho, pravda, moc nebylo, protože mladí satiráci spíš než o občanské svobodě (které měli přece dost) přemýšleli o ryzosti nového společenského řádu, jehož už tehdy četných obětí si nestačili všimnout. Až se nakonec stali obětí sami, když hodlali i po slavném dovršení socialistického snu pokračovat v boji za jeho čistotu. Byl to osud něčím výjimečný paradoxní či drastický? Zavřeli jedno divadýlko a neumlátili přitom ani jednoho člověka! To když osm let předtím zavřeli nacisté divadlo E.F. Burianovi, poslali ředitele rovnou do koncentráku. A nebylo to paradoxní, bylo to přece v logice nacistické politiky! Tak proč pořád tolik divení, když jde o naše pokrokové bolševiky!
Peter Weiss: Marat Sade, Činoherní studio v Ústí nad Labem, prem. 14,4. 88, režie Petr Poledňák. V první zprávě o Brookově londýnské inscenaci Weissovy hry v Divadle z ledna 1965 napsal Milan Lukeš toto: „Váhal bych ovšem vzít toto výsměšné finální gesto (Brookova představení - pozn. aut.) za bernou minci a soudit z něho na úhrnný smysl inscenace - třeba na způsob bláznovství každé revoluce..." Dnes už tedy nad „zešílevším" závěrem Poledňákovy inscenace váhat nebudeme: blázni si zde na revoluci hrají a jako blázny je zaženou do řvoucí tmy. Peter Weiss měl, ať už chtěl nebo nechtěl, básnický cit. Dobře věděl, kam každá revoluce patří, ať ta Maratova nebo ta Sadova: do blázince. Je samozřejmě otázka, jestli nás ještě dnes zajímají všechny filosofické peripetie této zteatralizované diskuse o revoluci. Naštěstí ve hře i v inscenaci divadlo přehlušuje filosofii. A tak, třebaže byl už dávno setřen pel z Weissovy revolučnosti tvarové, pořád je se na bohatě zmaškařeném jevišti na co dívat. Stylově není Poledňákova inscenace žádné veledílo, s vervou se tu markýrují veškeré druhy bláznění a lomcování klecí, stojí však za vidění pro několik výborných hereckých výkonů: somnambulní Cordayová Marie Spurné, úzkostná Simona Jeleny Juklové a suverénní de Sade Miloše Kopečného. (Viděl jsem představení v Realistickém divadle 8. listopadu t.r.)
František Pavlíček: Zpráva o pohřbívání v Čechách, ČST 23.12.1990, kamera: Stanislav Milota. Mám pocit, že televizní uvedení autentického záznamu představení Pavlíčkova monodramatu o Boženě Němcové v bytovém divadle Vlasty Chramostové proběhlo bez ohlasu, který by odpovídal významu věci. Jako by připomínky trapných časů ztrácely na atraktivitě. Nebo k ní ještě nedozrály? Chybí předěl zapomenutí, smazávající dojem nechtěného heroismu? Milotův záznam hereckého výkonu Vlasty Chramostové v roli Boženy Němcové se však rozhodně nemusí bát o svůj osud. Filmařsky je to skvost, hravě překonávající primitivnost pracovních podmínek, herecky je to neuvěřitelně bohatě modulovaný tvar intonační, mimický a gestický, jaký člověk nemá možnost vidět často za život. Samozřejmě že zmizela zvláštní atmosféra divadla v obklíčení a s ní i strhující napětí večera, nahradila ji však hloubka důvěrného průhledu do intenzivního herectví duše, které si žádá jiného soustředění, než bylo ono magické souznění v důvěrném kroužku bytové scény. Jestli tam mohlo být ještě podezření, že nás herečka omámila okolnostmi svého výkonu, zde už není pochyby, že ta síla je jen a jen v ní. Nemělo by nás stále mást disidentství Vlasty Chramostové, měli bychom si všimnout, že to je vedle Dany Medřické největší česká herečka druhé poloviny tohoto století. Ničemu neprospěla beseda, promítaná po filmu, když už vůbec, tak měli vzpomínat jen oni sami dva, Vlasta Chramostová s jejím ironickým patosem a Stanislav Milota s jeho uzemňující přímočarostí. Byla by to jasná, veselá tečka za náročným večerem.
vyšlo v SADu 1/1991
