Nový cirkus pro fajnšmekry (třináctý ročník festivalu Cirkopolis)

Festival Cirkopolis si za třináct let existence vybudoval velmi dobré renomé především díky poučené, originální a cílevědomé dramaturgii. Týdenní akce se tradičně koná v několika pražských sálech střední velikosti, letos kromě „mateřského“ Paláce Akropolis ještě v ARCHA+ a v La Fabrice (pokud tedy zůstaneme pouze u zahraničních titulů; součástí Cirkopolis je i přehlídka titulů domácí provenience, ty však nechávám v tomto článku stranou. Jen pro pořádek a pro představu, jednalo se o tyto inscenace: Frekvence /Alžběta Tichá/, Orbiting Zero /Aleš Hrdlička/, Divoké husy /FysioART & MOVE Ostrava/, Pneu /Viktor Černický/, Flotsam and Jetsam /Lukas Blaha Bliss a Andrej Štěpita/, And Who Is Useless Now? /Ondřej Holba/, Enola a Round table /Eliška Brtnická/, MASS /Holektiv/.). Publiku se zde nepředstavují hvězdy takového kalibru jako na mnohem populárnější Letní Letné – přehlídka má spíše komorní, snad až trochu fajnšmekrovský ráz. Nikde není samosebou psáno, že všechny festivalové položky programu automaticky vzbudí bezuzdné nadšení, pravidlem nicméně je, že se na každém ročníku objeví několik počinů, které nabídnou zážitek bez nadsázky mimořádný. Přesně tak tomu bylo i tentokrát.
Začnu stručným připomenutím dvou počinů, bez kterých bych se dokázal obejít. Jediným víceméně tradičně pojatým titulem letošního festivalu (otázkou jistě je, má-li vůbec smysl v novém cirkusu takovými kategoriemi šermovat) se stal duet dvojice francouzských artistů IN difference. Jef Everaert a Marica Marinoni v něm předvedli, že se i tak exkluzivní náčiní, jakým je Cyrovo kolo (tedy jakási velká obruč), může stát základem celé inscenace. V ARCHA+ však zdaleka nebylo k vidění pouze to, co v případě Cyrova kola k vidění obvykle bývá. Everaert s Marinoni rozumně odhadli, že při delší stopáži nezbývá než překročit dosti omezené možnosti, které zvolené náčiní nabízí, a po velkou část inscenace používali kolo (příležitostně se objevila kola dvě) spíš jako rekvizitu v pasážích pojatých primárně pohybově nebo dokonce tanečně.
Došlo tak na výstupy, ve kterých oba účinkující společně s kolem a za doprovodu agresivní elektronické hudby kroužili po scéně, Everaert předvedl, že mohutnou obruč lze ovládat vleže nohama, pak se v ní s Marinoni různým způsobem převalovali a točili společně, občas došlo na oživení v podobě drobného vtípku (třeba když performer při hravém pronásledování vystřihl i s kolem jakousi téměř fotbalovou kličku). Stále výrazněji se přitom prosazoval partnerský ráz duetu. Jedna z nejpovedenějších scén celého večera například spočívala v tom, že Everaert ležel na zádech a balancoval kolem na bedrech – což mu po chvíli Marinoni ztížila tím, že se do obruče zavěsila. V ten moment se zprvu spíše artistická dovednost změnila ve hru na výdrž, ve které žena s kolem najížděla na různé části mužova těla a tímto poněkud drsným způsobem zkoušela, co všechno její kolega fyzicky snese. O chvíli později jej zase postupně svlékla z košile, nátělníku i kalhot (Everaert přitom stále ležel na zádech a balancoval kolem postaveným na břiše). Obecně lze říci, že právě tyto humorně laděné, přátelsky zlomyslné momenty vyznívaly v jinak dosti rozvleklém představení nejživěji.
Finále trochu nečekaně obstaralo Cyrovo kolo v pozici sólisty, když se nad jinak prázdnou a setmělou scénou točilo v prostoru, zavěšené na stropní konstrukci a efektně nasvícené. Svým způsobem to byla pasáž pro IN difference příznačná: žádné další nápady se nedostavily, takže se výjev – zprvu působivý – začal poněkud táhnout. Celkově je možné shrnout, že ze všeho nejvíc tahle inscenace zaujala využitím méně obvyklé artistické disciplíny. Podívaná to ale byla spíš úctyhodná než strhující – chybělo ono příslovečné „cosi“, které by ji dokázalo pozvednout nad sice kvalitní, leč poněkud zapomenutelný průměr.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU