Polské divadlo ve stínu barbarů (Mezinárodní divadelní festival Boska Komedia 2025)

„Na co čekáte, shromáždění na náměstí? / Barbaři mají dnes přijít,“ (Báseň v překladu Adolfa a Heleny Kroupových vyšla v antologii Sto moderních básníků, 1967.) zní úvodní verše básně V očekávání barbarů řeckého básníka Konstantinose Kavafise žijícího mezi lety 1863 až 1933. Ve dvou krátkých větách se nese napětí, možná i strach z neznámého. Původem řecké slovo „barbar“ vychází podle tradičního etymologického výkladu z onomatopoického základu napodobujícího nesrozumitelnou řeč cizinců. Jazyk je tak chápán jako hlavní znak „civilizace“, vymezující se vůči „nevyspělosti“ či „primitivismu“ těch druhých. Uvozovky jsou v tomto případě nevyhnutelné: perspektiva, z níž je tato dichotomie konstruována, je sama o sobě mocenská. Jsou totiž barbary ti, kteří nemluví „naším“ jazykem – doslova i symbolicky – a proto je vnímáme jako hrozbu? Jsou to lidé, kteří se plaví přes Středozemní moře a riskují holý život v naději, že v ekonomicky vyspělejších zemích naleznou lepší životní podmínky? Anebo ti, které se „civilizovaná“ část společnosti, rozhodla označovat jako dezoláty, protože šíří dezinformace a odmítají autoritu tradičních elit?
„Čekání na barbary“ se všemi svými otázkami se stalo mottem 18. ročníku Mezinárodního divadelního festivalu Boska Komedia, který se již tradičně konal na začátku prosince v Krakově. Během deseti dnů se představilo více než čtyřicet inscenací, rozdělených do tří programových sekcí. Soutěžní sekce Inferno nabízí slovy festivalového katalogu „osm nejvíce pozoruhodných inscenací“, které polské scény v uplynulém roce uvedly. O vítězích v několika kategoriích rozhoduje mezinárodní porota složená ze zástupců prestižních divadelních institucí a přehlídek současného performativního umění. Hlavní cenu si nakonec odnesla Maja Kleczewska, která spolu s dramaturgem Grzegorzem Niziołkiem pro Teatr Śląski vytvořila inscenaci Tkalci (Tkocze; Název odkazuje na slezskou variantu slova tkacze, tedy tkalci. Hauptmann drama Da Waber původně napsal v slezské němčině. Až poté bylo přeloženo do němčiny a vydáno pod názvem Die Weber.), nastudování hry Gerharta Hauptmanna ve slezském dialektu. Sekce Purgatorium slouží k prezentaci domácích i zahraničních produkcí a vedle činohry zde dostávají prostor i taneční projekty či performance. Hlavním letošním tahákem Purgatoria byl bezesporu titul A Year Without Summer evropské divadelní hvězdy Florentiny Holzinger. Část Paradiso je pak vyhrazena mladým polským talentům, často absolventským inscenacím zdejší Akademie Sztuk Teatralnych.
V historickém královském městě jsem strávil prvních šest festivalových dní a během této doby zhlédl zhruba dvanáct představení i několik debat s tvůrci – tedy s těmi, kteří mají nejen schopnosti, ale i možnosti ovlivňovat názory všech „shromážděných na náměstí“. Jako první proběhl rozhovor mezi Bartoszem Szydłowským a Matthiasem Lilienthallem, vedený divadelním kritikem Łukaszem Drewniakem. Debata naznačila, že otázka, kým jsou dnešní barbaři, zůstává otevřená, a že hledání společného jazyka se netýká jen společnosti jako celku, ale i představitelů významných evropských divadelních institucí. Šéf festivalu Bartosz Szydlowski je rovněž zakladatelem a ředitelem krakovského Teatru Łaźnia Nowa, který vznikl roku 2004 přesunem z Kazimierze, historické židovské čtvrti, do Nowe Huty. Tato část Krakova byla vybudována na východním okraji města na přelomu čtyřicátých a padesátých let jako sídliště pro dělníky zaměstnané v nedalekých Leninových hutích, jednom z největších polských průmyslových komplexů svého druhu. Dnes zde žije přibližně čtvrt milionu obyvatel, tedy téměř třetina všech Krakovanů. Jak Szydlowski v debatě zdůraznil, Łaźnia Nowa představuje klíčový a téměř jediný kulturní prostor spoluutvářející identitu čtvrti, kde se sám režisér na konci šedesátých let narodil. Proti této výrazně lokální perspektivě stanul Matthias Lilienthal, německý divadelní dramaturg a nový intendant berlínské Volksbühne. Instituce, která je po desetiletí synonymem progresivního evropského divadla, zde zastoupila opačný pól: centrum, jehož kulturní i symbolický kapitál přesahuje hranice města i státu.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU