Dublin pod nádvládou bohů i bláta

Dublin Theatre Festival se sice honosí titulem nejstaršího evropského činoherního festivalu, v povědomí mezinárodní veřejnosti ale nepatří k nejzářivějším hvězdám evropské festivalové mapy. Je ostatně zřetelně cílen na místní publikum: nepříliš velký zahraniční program je složen převážně z komorních produkcí a početně je rozhodně v menšině vůči programu domácímu. (Mimochodem je dobré zmínit, že dva highlighty letošního dublinského zahraničního programu už byly k vidění v Čechách – Střípky ženy z TR Warszawa na Divadelním světě Brno a Caligula kyjevského Národního akademického divadla Ivana Franka na Měsíci Ukrajiny v Městských divadlech pražských.) Je zároveň evidentní, že pro irské divadelníky představuje svým způsobem vrchol divadelní sezony a klíčové premiéry (nejen) dublinských divadel jsou časově směřovány k festivalovému uvedení.
Festival je tak pro zahraniční hosty především možností seznámit se s irským divadlem – zejména v rámci tradiční International Theatre eXchange (ITX), která kromě showcase z festivalových představení nabízí pitching na festivalu nepřítomných produkcí, několik works-in-progress a bohatou možnost vzájemného „síťování“. Přivedla na týden do Dublinu i mě – pár nejvýraznějších (což nutně neznamená nejlepších) festivalových zážitků nabízím v tomto textu.

bláto pod křížem Druid Theatre Company (DTC) je jedním z pilířů irského divadla – první irský profesionální soubor mimo Dublin, zrozený v roce 1975 z dramatického kroužku na univerzitě v Galway, pečuje po padesát let o současnou i klasickou irskou dramatiku. Jeho hvězdná hodina nastala zřejmě na konci devadesátých let, kdy uvedli ve světových premiérách celou connemarskou trilogii Martina McDonagha: s Kráskou z Leenane se dostali až na Broadway a vysloužili si čtyři ceny Tony. Gerry Hynes, která stojí jako umělecká šéfka a režisérka v čele DTC po celých padesát let, obdržela cenu Tony za režii jako první žena vůbec.
„Existence tohoto energií mimořádně nabitého prostoru v jedné uličce v Galway byla pro mě v osmdesátých letech dobrým důvodem, proč neemigrovat,“ napsal ve své recenzi na Macbetha, kterého Druid Theatre uvedlo ke svým letošním padesátinám, elitní irský publicista Fintan O’Toole. (Dlužno dodat, že Macbetha Druid Theatre původně hrálo jako dvojprogram se Syngeovou hrou Jezdci k moři, já jej ovšem viděl při „dublinské šňůře“ samostatně.) O’Toole nadšeně prohlásil, že jej ve svých sedmašedesáti vidí jako nejlepšího Macbetha, jakého kdy navštívil, a zakončil: „Je slávou Druidu, že oněch padesát let je jenom předehra. Hynes je dnes neklidnější, drsnější, provokativnější a režijně suverénnější než na počátku.“. Zařadil se tím do obecně euforického tónu irských recenzí, který jsem popravdě ve svém zážitku nedokázal sdílet.
Oko Středoevropana, zvyklého, že na Macbethovi se s oblibou zkouší nejrůznější režijní prostocviky, shledá na první pohled inscenaci DTC značně konvenční. Její základní gesto je okázale temné – v souladu s metaforikou noci a spánku, která se s Macbethem tradičně spojuje – a formálně strohé. Prostá prkenná ohrada uzavírá prostor ze tří stran, po bočních sedí na vyvýšené „tribuně“ diváci. V zadní stěně jsou po alžbětinském zvyku dvoje vstupní dveře, do prostoru se ale lze také vkleče vplížit otvory pod nohama diváků. Podlaha je pokryta udusanou hlínou, kterou dokáže voda snadno proměnit v lepivé bláto. Jediný výrazný prvek je barel s vodou, a pokud je třeba prostor ještě zaplnit nějakým mobiliářem (stoly a lavicemi), sjíždí z provaziště. V této úsporně pojednané hrací ploše pak roli klíčového akcentu tvoří monumentální dřevěná socha ukřižovaného Krista, která se u zadní stěny v sugestivním šerosvitu vznáší nad jevištěm. Maximální prostor pro text a hereckou akci jedenáctky herců a hereček, kteří zvládnou odehrát všechny postavy nekráceného textu, přičemž k proměně v jinou postavu je třeba jen malinko. Například představiteli Macduffa stačí jen klesnout u stolu vprostřed scény na kolena, aby se změnil ve vlastního zvídavého synka, kterého brutálně zavraždí Macbethovi pohůnci.
Inscenace Gerry Hynes neusiluje o to, aby výrazným výkladem názorně ozřejmila, že přes mrtvoly vzhůru stoupající Macbeth může být naším současníkem. Patrně jí příběh o slabochovi, který se nechá vmanipulovat na svou krvavou cestu za mocí, kterou pak nedokáže opustit, přijde dostatečně aktuální sám o sobě. Největším podtržením destrukce řádu, kterého se manželé Macbethovi dopustí, je okamžik, kdy těsně před pauzou donutí Lady Macbeth manžela sejmout zmíněnému Kristu z hlavy trnovou korunu – tu si pak Macbeth nasadí sám na hlavu jako závazek, že svou vražednou misi dovede do konce.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU