Obdivuhodně uspořádané city (liberecké Nebezpečné známosti)

Choderlos de Laclos psal Nebezpečné známosti v období rokoka a zobrazil v nich francouzskou společnost – tedy zejména její vyšší, šlechtické vrstvy – utápějící se v bahně úpadku a nemravnosti. Morální chaos, který de Laclos ve svém textu popisuje, bezprostředně předcházel a možná i vedl k vypuknutí Velké francouzské revoluce. Postavy vikomta de Valmont a markýzy de Merteuil se tak vlastně stávají symboly dekadence a rozkladu společnosti těsně před proměnou řádu. Nejprve si slíbí, že pokud on svede pobožnou a vdanou paní de Tourvel a podá o tom markýze písemný důkaz, dopřeje mu ona jednu společnou noc. Kromě toho má vikomt ještě za úkol zneuctít mladou Cecilii, která si má brát markýzina bývalého milence. Jenomže když Valmont u paní de Tourvel uspěje, markýza mu původní slib odepře – a tehdy si vzájemně vyhlašují válku. Vikomt se navíc do paní de Tourvel skutečně zamiluje a paralelně udržuje poměr také s Cecilií, což končí těhotenstvím a potratem. Markýza na oplátku začíná aféru s rytířem Dancenym, mladíkem, který je zamilovaný do Cecilie. Konflikt vikomta a markýzy v knize graduje až do situace, v níž Danceny vyzve Valmonta na souboj poté, co se od markýzy dozvídá, že byl Ceciliiným milencem. Vikomt je v souboji zabit, ale ještě předtím stíhá popřít své city k paní de Tourvel, která umírá žalem. Cecilie odchází do kláštera, rytíř Danceny z města a markýza je společensky zatracena. Manipulativní a destruktivní hry ústřední dvojici postupně zničí, protože se nakonec neudrží a začnou ostatní využívat zejména k tomu, aby se pomstili a ublížili jeden druhému.
Jako čtenářstvo i diváctvo už si tuhle dějinnou éru dávno neidealizujeme a víme, že na gobelínem vypolstrovaných křesílkách se zdaleka jen nesedělo. Názorně to ukazují nejen filmové adaptace Laclosova epistolárního románu: Nebezpečné známosti a Valmont (Zatímco Nebezpečné známosti z roku 1988 v režii Stephena Frearse vycházejí z dramatizace Christophera Hamptona, Valmont Miloše Formana z roku 1989 vznikl podle filmového scénáře Jeana-Claude Carrièra.), ale třeba i Formanův Amadeus. V libereckém Šaldově divadle nastudoval Nebezpečné známosti podle dramatizace Christophera Hamptona režisér Jakub Čermák. Na webových stránkách se píše, že inscenace je doporučena od osmnácti let a anotace nastiňuje, že herecký ansámbl společně s režisérem „zkoumají hravé strategie svádění a hranice mezi vášní a láskou, které se od rokokové dekadence příliš nezměnily“. Téměř z každého inscenačního komponentu pak čiší divokost, vulgarita, povrchnost a úpadek. Sametový závěs v zadní části, polstrované židle chvílemi vyskládané na sebe, jindy ledabyle rozmístěné v prostoru, růžovo-fialové svícení, neonový lustr, plastové kelímky, bílý prášek na nose i ve vzduchu, odhalené ženské nohy v barevných silonkách a na vysokých podpatcích, nahá mužská torza klikující na forbíně, kožichy, flitry a opakované hudební vpády francouzských hitů.
Hned v úvodu si vikomt de Valmont (Filip Jáša) přiveze na scénu reproduktor, který po zapnutí barevně bliká a z nějž se dunivě rozléhá píseň Alors on danse. Francouzsky se v něm zpívá, že „chodíme pařit, abychom zapomněli na všechny své problémy“. V průběhu představení si pak Valmont skladbu „vozí“ všude s sebou, jako svou nástupovou hudbu, jako soundtrack ke každému ze svých erotických výpadů, jako symbol zoufalé touhy za každou cenu přehlušit obyčejný život.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU