Jako čumák do loužičky

Nástup nového uměleckého vedení Dejvického divadla proběhl plynule a vlastně docela nenápadně. Při pohledu zvenčí příchod režiséra Jiřího Havelky a dramaturgyně Marty Ljubkové navíc poněkud zastínil dočasný odchod z Dejvic do nepříliš pohostinného prostředí Jižního města (záměr vybudovat Kulturní stanici Galaxie je ovšem bez nejmenších pochyb úctyhodný). V každém případě: na podzim 2025 se otevřela nové éra Dejvického divadla, a inscenaci Facka, pod kterou je podepsán nový umělecký šéf společně s novou dramaturgyní, tudíž nebylo možné chápat jinak než jako počin, jehož význam přesahuje „obyčejnou“ premiéru. Havelka se rozhodl přijít s dokumentární inscenací (Jak konkrétně se na inscenaci podílelo několik dalších spolupracovníků, nebylo přesněji specifikováno. Divadelní program zůstává u strohého oznámení „Tvůrčí tým: Havelka, Dědeček, Ljubková, Letáková, Košťák, Smutná, Patzel, Davídek“.) a navázat tak na volnou sérii počinů tohoto typu, kterou odstartoval již v roce 2011 se studenty DAMU mašínovským titulem Já, hrdina, a mezi jejíž další díly patří například Dechovka (Vosto5, 2013; Za zmínku stojí, že se na ní podílela i současná Havelkova kolegyně z Dejvického divadla, dramaturgyně Marta Ljubková.), Vražda krále Gonzaga (Dejvické divadlo, 2017) nebo Vykouření (Husa na provázku, 2022). Tentokrát si za téma vybral vlastně docela banální incident, jenž ovšem shodou nešťastných okolností skončil tragicky – a který následně vyústil do naprosto atypického soudního procesu.
V noci se na pražském náměstí I. P. Pavlova náhodně potkali dva opilí mladíci se starším mužem a jeho dospělým vnukem (jenž dědečkovi těsně předtím odhalil svou nebinaritu). Jeden z mladíků počastoval vnuka nadávkou „Seš pěknej buzík“, rozzuřený dědeček mu vrazil pár facek, načež do něj druhý mladík ve snaze bránit kamaráda strčil, starý pán ztratil rovnováhu a při pádu si smrtelně poranil hlavu o obrubník. Během vyšetřování se ale ukázalo, že pachatel (obviněný z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti) svého činu upřímně lituje; a lítost to byla tak opravdová, že dovedla pozůstalé členy rodiny nejen k odpuštění, ale dokonce i k tomu, že se u soudu aktivně zasazovali o co nejmírnější trest.
Otázkou je, jak s takovým dokumentárním materiálem naložit na divadle. Jedná se o příběh až bulvárně efektní, a přitom z něj neplyne nic zvlášť obecného, dokonce i samotná postava advokátky zdůrazní, že to bylo za třicet let její praxe cosi naprosto výjimečného. Havelkovi však nejde o zobecnění ani o cosi na způsob zvěčnění konkrétních osudů; spíš o předvedení chování příkladného a vzhledem k okolnostem až nadpozemsky krásného. Což samozřejmě platí především pro pozůstalé, ale do jisté míry i pro provinilého mladíka. Prakticky ovšem zůstane u toho, že účinkující dílem zahrají a dílem oddemonstrují vypjatě srdceryvný příběh, který jedna z postav zhodnotí pomocí otřískaného klišé: „Tohle by žádný scenárista nevymyslel. A kdyby vymyslel, byl by to kýč.“ Pokud tomu správně rozumím, chtěli si tvůrci touto replikou vystavit alibi: „To ne my, to sám život.“ Jenže, stejně jako v případě filmových dojáků zaštiťujících se okřídlenou větou „podle skutečné události“, je to alibi nejen dost účelové, ale především zavádějící. Kýč se od nekýče neliší tím, jestli vychází z reality, nebo ne, ale tím, jak tvůrce s dotyčnou realitou naloží. Kýčovitých a citově vyděračských uměleckých děl založených na skutečné události je spousta – a nyní se k nim bohužel přiřadila i dejvická Facka.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU