Nevděční bastardi (noční rozhovor v divadelní úpravně otevřených děl - Sternenhoch a The Black Rider v MDP)

Městská divadla utichla, ponořila se do tmy a upadla do své děsuplné nečinnosti. Čerstvě nadojené emoce se vsakují do škvír stěn a stropů k ostatním nastřádaným emocím. Odešel poslední technik, zavírá divadelní kavárna, a dokonce i herci typu upír (zaleze do rakve sdíleného podnájmu až před svítáním) směřují do postele. Časy, kdy se v divadlech beztrestně přespávalo a v kavárně popíjelo do pozdní noci, jsou pryč. Lidé jsou nuceni čím dál lépe a bezchybněji fungovat, a tak formy jejich odreagování musejí zajišťovat profesionální pracovníci v dobré kondici.
V tramvajích, vagónech metra, Boltech a Uberech rozvážejících diváky do všech koutů hlavního města zaznívají povětšinou laické a povrchní recepce čerstvě shlédnutých představení. To, které před sto padesáti minutami skončilo v jednom z městských divadel, bylo dílem operním a má dobré recenze, což působí příznivě. Ale v časech, kdy se závažným kritériem posuzování studenstva uměleckých škol stává počet sledujících jejich elektronických aktivit, je důležité pohlídat také Instagram a přidružené platformy úspěšné inscenace, takže vzhůru zůstane jen PR manažerka, která to všechno musí nakrmit.
Ale zpátky do nočního divadla, o které nám jde. Tam na ztemnělé jeviště vcházejí, či spíše vplouvají dvě postavy. Jistě osmdesátiletý stařec s tenkou holí a padesátník, muži dosti odlišných fyziognomií, oba však prozrazují podobnou životní zkušenost. Sebedestrukci zasnoubenou s nevšedním duševním a duchovním úsilím. Posadí se ke stolu se šicím strojem na černé tonetky do dekorace inscenace Vím, že víš, že vím, v níž se podle recenzentů snoubí všechno, co v dobré komedii nesmí chybět. Technici si scénu postavili na zítřek do foroty, protože odpadla dopolední zkouška nové kultovní inscenace. První promluví stařec: „Tak zase ten náš posmrtný úděl.“
Padesátník přikývne a naváže otázkou:
„Také jste jako živý podléhal mylnému dojmu, že zpřítomnění ducha zvěčnělého tvůrce provozováním jeho díla je jen takovou romantickou představou?“
„Měl jsem to podobně,“ přitaká stařec, „a teď lítám jak hadr na holi. Můj duch musí bejt na spoustě míst po celý Zemi. Znova a znova knižně vycházím, pořád mě někde hrajou či filmově ztvárňujou. Možná bych se radši obracel v hrobě.“
„Tohle vám nezávidím. Mně jednou za čtyři, pět let vyjde svazek sebraných spisů, brzy poslední, a pak už jenom občasná divadelní atrakce a jinak mám klid.“
„To bude tím, že jste psal v tom vašem malým jazyce… V Americe byste svým pojetím života zapadnul mezi nás beatniky a proslavil se…“ „Moje dílo bylo spíš filosofického charakteru.“ „Nechte na hlavě. Některý vaše povídky jsou pořádná jízda. V kolika jste zemřel?“
„V nedožitých padesáti.“
„No vidíte, podobně jako Kerouac. Každopádně jste laskavej, že jste se přišel podívat.“
„Na oplátku, vy jste se taky obtěžoval.“
„No, a co tomu říkáte?“
„Tak, je i navzdory ztvárnění znát, že jde o výjimečné dílo.“
„Nemusíte bejt diplomat. My jsme to zamejšleli a taky realizovali jako zatraceně drásavou, novátorskou a hlubokou věc.“
„V tom případě vám tady trochu obrousili hrany a ubrali zátěž.“
„Trochu?! Tohle dílo křižovalo po světě pod vlajkou avantgardní opery, příteli, aby z něho po pětatřiceti letech v Praze udělali vaudeville? A naprosto bezdůvodně! My jsme s tím, tak, jak jsme to inscenovali, udělali díru do světa.“
„Ale tuzemští recenzenti chválí…“
„No, ano! Předpokládáte správně.“
„Znám své pappenheimské. Pokud se během opatrného vyčkávání ukáže, že něco bude kasaštyk a vyjdou první objednané kamarádské ódy, nikdo se nehodlá blamovat kritikou k úspěchu odsouzené věci, ať je to, jaké chce.“
„Malej rybník.“
„Tak. A kolik lidí čte odborná periodika si asi umíte představit.“

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU