Obtížné hledání jiné řeky (film Farářův konec a jeho adaptace Národním divadle)

Co si počít s dílem, které je pevně vrostlé do úplně jiné doby a úplně jiné situace, než jakou prožíváme dnes? Před touto otázkou stáli režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou, když se v Národním divadle rozhodli adaptovat šedesát let starý film Evalda Schorma a Josefa Škvoreckého Farářův konec. S takovými výzvami se samozřejmě tvůrci musejí vyrovnat při uvádění jakéhokoli časově (nebo i místně) odlehlého opusu, slavný film (Jan Mikulášek zdůrazňuje, že ve své adaptaci nepracoval s filmem jako takovým, ale s jeho knižně vydaným scénářem. Pro zjednodušení budu nicméně i o něm v tomto článku psát jako o „filmu“.) z konce šedesátých let však představuje obzvláště komplikovaný problém. Jistěže i svou proslulostí, která svádí k porovnávání, zdaleka však nezůstává jen u ní. Mnohem větší zádrhel spočívá v tom, že se jedná o konstrukci natolik komplexní, že snaha pozměnit celkový smysl nebo odstranit některý z pomyslných nosných sloupů hrozí zhroucením celé stavby.

z logiky příběhu Stojí za to si připomenout – trochu pečlivěji, než bývá zvykem – jak se to vlastně s dotyčným filmem má. Osou dění je historka o kostelníkovi, který se víceméně náhodou (i když to není úplně jednoznačné) ocitne v pozici faráře v blíže neurčené zapadlé české vísce. Radosti i strasti této pozice si užívá až do okamžiku, kdy falešného duchovního náhodou odhalí biskup projíždějící krajem při jakési inspekční cestě. Na základě v podstatě anekdotickém nicméně Škvorecký se Schormem dokázali vystavět strukturálně komplikované dílo, sestávající z celé řady umně provázaných a vzájemně se ovlivňujících rovin.
První je dobově politická: farář se dostává do sporu se světskou mocí. Není přitom nejmenších pochyb o tom, o jaký typ světské moci se jedná; tvůrci to v uvolněné atmosféře konce šedesátých let předvádějí víceméně otevřeně. Farářův oponent, vesnický kantor, je reprezentantem (a svým způsobem i ztělesněním) komunistického režimu, přičemž neodkazuje ani tak k tuhému stalinismu, ale spíše už k jeho progresivnějšímu a zdánlivě akceptovatelnějšímu reformnímu stádiu. Záplava hezkých slov a vzývání vznešených ideálů nicméně zakrývá to podstatné: „Já jsem pro dialog, pane faráři. Ovšem není dobře možné, abyste v něm vy hrál prim.“ (Tato i všechny další citace jsou převzaty z prozaického scénáře filmu. Josef Škvorecký, Evald Schorm: Farářův konec, Kruh Hradec Králové, 1969.) Kantor však kromě setrvalých pokusů o dialog tohoto typu neváhá proti svému oponentovi nevybíravě intrikovat, a když jeho pokusy selžou, přivolá represivní orgány, které faráře doženou až ke smrtelnému pádu. Načež nad mrtvým tělem pronese se slzami v očích (snad i upřímnými) okřídlenou repliku zanícených světanápravců snažících se distancovat od reálných důsledků aplikace svých idejí nebo nepěkných činů provedených v jejich jménu: „Tohle jsme nikdo nechtěl.“
Politická rovina filmu je v zásadě přehledná; na rozdíl od velké části současníků si Škvorecký se Schormem nedělali o slovníku ani o podstatě panujícího režimu žádné iluze. Mnohem složitější, jemnější a méně jednoznačné předivo motivů i otázek souvisí ve Farářově konci s vírou, případně s jejím vztahem k institucionalizovanému náboženství. Klíčová je základní situace, falešný farář totiž přichází do prostředí, které je v tomto smyslu vyprahlé a touží nejen po víře, ale i po někom, kdo by ji „institucionálně“ ztělesnil. Což se stává odrazovým můstkem k celé sérii paradoxů: touhu vesničanů paradoxně naplní falešný kněz, neméně paradoxně to však učiní způsobem, který je ve své neokázalé empatii nejen účinný, ale také zcela příkladný. Svým ovečkám navíc nenabízí jen pohodlnou všeobjímající laskavost a automatické rozhřešení, ale připomíná, že víra je zároveň i nárokem. A aby nebylo paradoxů dost, pro něj samotného je tato zkušenost natolik intenzivní, že jej dovede k rozhodnutí vstoupit do semináře a stát se skutečným knězem. Před touto proměnou se pak v závěru s uznáním skloní i opravdový reprezentant církve jakožto instituce. „Byl to hříšník. Ale byla v něm touha… já už mu odpustil. Myslíte, že Bůh je nesmiřitelnější než lidé…?“, znějí poslední slova biskupa, který předtím falešného duchovního s rozhořčeným zděšením odhalil.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU