Ostravský průlet českou historií (o trojici textů Tomáše Vůjtka)

Dramaturg ostravské Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek patří dlouhodobě k nejplodnějším českým tvůrcům píšícím pro divadlo. Jen za první polovinu roku 2022 se na jevištích ostravských scén objevily tři tituly, pod nimiž byl podepsán jako autor. Vůjtek vystudoval na pedagogické fakultě obor český jazyk – dějepis, a tak není divu, že většina jeho děl zkoumá neuralgické body českých dějin dvacátého století. Tři dramata, jimž se bude tento text věnovat, zachycují převážně události od počátků první republiky: Švejkův návrat se soustředí na krátké časové období začátku dvacátých let, Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy na konci dvacátých let začne a dostane se až do zlomového roku 1968, Zápas o generála pokrývá časový úsek od počátku padesátých let až do začátku let devadesátých, byť se nejvíce soustředí rovněž na období do roku 1968.
Umístění fiktivních, nicméně realitou inspirovaných příběhů do souřadnic skutečných historických událostí lze vysledovat jako základní tvůrčí metodu Vůjtkovy práce. Neznamená to ovšem, že by psal stále dokola jedinou hru. Loňské texty ukazují charakteristické rysy i proměnlivost jeho přístupu. V žádné z her nevytváří psychologické drama, vždy je také dohledatelná jistá míra nadsázky a humoru. Ve všech třech případech stojí v centru pozornosti jeden hlavní hrdina, autor s ním ale pokaždé nakládá značně odlišným způsobem. V Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka je sice titulní postava středem celého dění, různé mikropříběhy, místy značně košaté, však prožívají také vedlejší figury. Zápas o generála je vystavěn z velké části monologicky, přebírá tudíž úhel pohledu hlavní postavy a veškeré dění je opatřeno jejím komentářem. Vedlejší postavy tu nejsou příliš důležité, jejich role v příběhu je zanedbatelná a herecky jsou proto ztvárněny jen ve zkratce. Švejkův návrat oba přístupy kombinuje: všechny epizody, do kterých jsou zapojeny vedlejší figury, se vztahují k Jaroslavu Haškovi, Vůjtek jim však vytváří propracovaný charakter, což se týká zejména ženských postav. K hlavním hrdinům se dramatik staví kriticky, snaží se obnažit jejich charaktery a ukázat je v situacích, které pro ně nevyznívají lichotivě. U komunistického generála Jana Šejny je to pochopitelné, ušetřen ale nezůstane ani Jaroslav Hašek se svým alkoholismem a problematickým vztahem k ženám či fiktivní Lojzek Lapáček podléhající tlakům doby.
S dějinnými fakty zachází dramatik zručně, využívá je, když se mu to hodí, ale nenechává se jimi svázat, důležitější než historická věrnost je příběh. Inscenace Vůjtkových her z roku 2022 odhalují tři hlavní okruhy dramatikova zájmu, jejichž stopy jsou patrné i v pracích z let minulých.