O rodině s rudým kostlivcem (Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé)

Třetího března, tedy osm dní po začátku ruské invaze na Ukrajinu, měla v Divadle v Dlouhé premiéru inscenace Konec rudého člověka. Hned na úvod je třeba upozornit, že název poněkud mate. Napovídá totiž, že jde o interpretaci Nobelovou cenou ověnčeného dokumentárního románu Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka. Ve skutečnosti se ale jedná o pietní výklad hry Daniela Majlinga, která je navíc spíš svébytným literárním dílem než dramatizací známé knihy. Jakožto opakovaná čtenářka Alexijevičové považuji za plně výstižný způsob, jímž je charakter jejího díla popsán na deskách prvního českého vydání: „Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese.“ Četba knihy podporuje empatii, protože zpovídaní odhalují osobní historii a emoce, které se skrývají pod každým jejich politickým názorem a společenským postojem. Zároveň se jedná o dílo promyšleně strukturované tak, aby se v myslích čtenářů a čtenářek formovaly představy o mentalitě občanů postsovětských zemí. Přestože Alexijevičová interpretovala tím, jaké výpovědi vybrala a v jakém pořadí je zařadila, poskytla čtenáři i velkou svobodu. Autorka nevnucuje žádné zobecnění. Pokud se čtenář rozhodne vzít vážně nějaké z těch, jež se nabízejí, nese sám před sebou zásluhy i zodpovědnost za propojení patřičných bodů do jednoho celku. Daniel Mailing spolu s Michalem Vajdičkou ovšem nepoměrně výrazněji než Alexijevičová promlouvají z pozice autorů mocných ovlivnit obecný smysl díla. V jejich rukách se anonymizovaní mluvčí odkudsi z davu proměnili v psychologicky pojaté postavy vystupující v rámci dramaticky strukturovaného díla.