DĚKUJEME
Kristýna táhne ohromný kufr ke dveřím bytu. Na nich se vyjímá velké číslo 13. Kristýna odemkne, vejde, s námahou kufr vtáhne do bytu. Dveře se za Kristýnou samy lehce zaklapnou, Kristýna tomu nevěnuje pozornost. Stoupne si doprostřed pokoje a prohlíží si svůj nový příbytek. V bytě je nezvyklé ticho, jakoby vedle nežili žádní sousedi, jakoby venku pod oknem nechodili žádní lidé. Kristýna vytáhne nejdřív svůj počítač, bedýnky a pustí hudbu typu „tuc tuc“, tancuje a při tom rozmisťuje po bytě všechny své věci, hodí na sebe módní ohoz. Pak vypne hudbu, práskne sebou do křesla a volá mámě.
Kristýna: Čau mamčo!! Jo, všechno dobrý, už jsem se zabydlela… No jo… Ale prosim tě, byt je v pohodě… Hlavní je, že to mám do práce 20 minut! Najít v Moskvě něco takovýho je skoro nereálný… Hele tak jo, ahoj, musím jít, ještě se tady chci porozhlídnout po okolí!
(Kristýna ukončí hovor, znovu pustí svoje „tuc tuc“, otevře si láhev červeného vína, nalije si ho do sklenice, jde k zrcadlu – spokojeně si sama sebe prohlíží, zvedne sklenici. Mrkne na svůj odraz v zrcadle.)
Tak co, Týno, tak na novej byt, ne!
Decentně se napije a pozoruje se při tom v zrcadle a najednou… (Jejda! Vylije si víno na šmrncovní blůzku! Skvrna, která se podobá krvi, se rozpije někde v místě srdce.)
Do prdele práce!
(Kristýna ze sebe chvatem svlékne blůzku, běží do koupelny, pustí studenou vodu, na skvrnu nasype hromadu pracího prášku, zkouší skvrnu vyprat – bezvýsledně. Skvrna jen trochu vybledla. Rozcuchaná a zmáčená Kristýna se posadí na stoličku, na sobě má jen podprsenku, je zoufalá. „Tuc tuc“ hraje dál.)
To je v pytli…
(Vypne svoji diskošku, vezme telefon, znovu vytočí mámu.)
Mamčo, to jsem zase já! Ne, dobrý, nic se nestalo… Polila jsem si blůzu rybízákem… Prosim tě, mami, co zas máš s tím bytem? Já jsem se tě chtěla zeptat, jak to mám vyprat… Aha… Žlučovým mejdlem? A kde ho seženu…? Mami, já jsem se prostě jen omylem polila vínem, číslo bytu s tím nesouvisí! Mimochodem, slyšela jsem, že pro někoho je třináctka šťastným číslem. Tak třeba i pro mě…? Ok… (Kristýnin pohled se náhle zarazí na skříňce nad dveřmi.) Počkej! Asi to mám… Zavolám ti.
(Kristýna ukončí hovor, vezme štafle a vyleze po nich ke skříňce, začne se v ní přehrabovat. Bručí si pod vousy.)
Musí tady přece mít žlučový mejdlo, není možný, aby ho tu neměl…
(Nakonec se Kristýna dobere k černé igelitové tašce, rozevře ji, uvnitř je další igelitka - zřejmě od nákupu mobilu v obchodě Svět spojení -, je na ní velkými písmeny reklama: Svět spojení. Vezmi si mě s sebou. Kristina rozevře tašku, nahoře jsou vyskládané kusy žlučového mýdla.)
Hurá!
(Vytáhne jeden kus mýdla a seskočí ze štaflí.)
Hurá, hurá, hned to bude…
(Pustí studenou vodu, namydlí skvrnu, nechá mýdlo i blůzu ve vaně. Svojí blůze…)
Zatím se máčej…
(Kristýna znovu vyleze na štafle, chce dát igelitku s mýdlem zpátky do skříňky a zavřít dvířka. Najednou zůstane stát jako opařená. Pod kusy žlučového mýdla leží, pečlivě přepásané gumičkou, balíčky bankovek. Kristýna chytne tašku a seskočí ze štaflí. Sedne si do křesla, prohlíží si obsah tašky. Pod kusy mýdla je celkem dost peněz.)
To. Mě. Teda. Poser.
(Úplně zapomene na blůzu a žlučové mýdlo a začne přepočítávat peníze. Je to celkem dlouhý proces, během něhož se Kristýna stále více a více soustředí. Nakonec…)
Šest milionů… Já se picnu… Ty teda, dědku, válíš…!
(Kristýna se znovu chopí telefonu.)
Čau mami… Stojíš nebo sedíš…? Tak si radši sedni…
