DĚKUJEME
Hospoda je zatím poloprázdná, jen u vedlejšího stolu sedí skupina lidí se dvěma dětmi, zřejmě jde o nějakou rodinnou oslavu: děti se honí po hospodě, pak jedno dítě spadne, nabije si a začne nahlas brečet.
Matka chlapce: (nehne se z místa) Gošo, no! Pojď sem! Pojď, vstaň! Přestaň řvát!
Otec chlapce: Mohla bys taky třeba zvednout prdel a jít k němu!
Matka chlapce: Nic tak hroznýho se mu nestalo. Vstane sám. (chlapci) Neřvi, Gošo, a pojď sem! Než se oženíš, tak se ti to zahojí.
Někdo ze skupiny: Hele, asi mu teče krev…
Otec chlapce: (vstane, jde k dítěti, zvedne ho z podlahy, podívá se mu do obličeje) Krucinál… (manželce) Tak přineseš aspoň ubrousek?!
Matka chlapce: Jdi si pro něj sám, co porád já?
Otec chlapce: Sakra, tak nemůžeš hnout prdelí?! Dítěti teče krev!
Matka chlapce: Neřvi na mě!
(Otec dítěte běží k matce dítěte, chytne ji za flígr a vytáhne ji od stolu.)
Otec chlapce: Neser mě a běž k tomu dítěti!
Matka chlapce: Nešahej na mě!
(Začnou se prát, dítě přestane brečet a se zájmem sleduje, jak se jeho rodiče perou. Díma a Táňa také sledují scénu, jsou z ní dost vyjevení.)
Táňa: Vypadá to, že pikantní už ani nebudeme potřebovat.
Díma: No…
(U jejich stolu se objeví Číšník.)
Číšník: To nic, nenechte se rušit. Oni se uklidní. Máte vybráno?
Táňa: Hmmm… To se tady děje běžně?
Číšník: Říkám, že se uklidní. Vidíte to poprvý? Jak se říká – co se škádlívá, to se rádo mívá, ne?
