archiv II. > texty 322 > Řekni: Kukjelnyj těatr
Jakub Folvarčný

Řekni: Kukjelnyj těatr

Voláš mě k sobě, úrodná stepi, přes Karpat vrcholky doléhají ke mně tvoje nářky. Už zase ti rozklovali tvář. Rozlehlost láká dobrodruhy, zvědavost pohání nesmířené. Kdo chce poznat sebe sama, musí spočinout s rukama zanořenýma do prsti.
„Loutkové divadlo“ v názvu bajky neoznačuje divadelní žánr „překračující všechny hranice“, je to prosté zaklínadlo, je to „Sezame!“ válečné zóny. Nepřináším pohádku o divadle, jak je na těchto stránkách zvykem, tohle je vyprávění o zemi-půdě, lidech, čistotě, odpuštění a naději.

Matko! Když cestuješ na západ, je to jako vydat se do budoucnosti. Je to výboj, neustálá expanze, oštěp civilizačního hnutí. Jako když tě otec vláčí za ruku do Ruzyně, koukat se na letadla. Na magnetickém polštáři neutuchající touhy můžeš prosvištět až na konec Nového světa, kde někde u Friska přepadávají lidé přes jeho okraj přímo mezi vymírající velryby a zasaženi symbolikou hladiny Tichého oceánu sublimují fyzicky nebo metafyzicky zpátky nad indickou kolébku.
Když se vydáš na východ, ucítíš mocně onen návrat. Jeho snovou možnost. Dostředivost pralůna. S každým dalším stupněm zeměpisné šířky rojí se střípky mozaiky: ve slovech příbuzných jazyků, v genových variacích vepsaných do tváří, v rostoucí entropii zjevné skutečnosti… ve všem jasně vnímáš, že cestuješ do minulosti a že vše, co je v ní napsáno nikdy nebudeš s to uchopit rozumem. Musíš se otevřít, odevzdat chaosu a on ti vyjeví vlastní podstatu... dokonalý řád prázdnoty.

když dostaneš práci v Prešově… Budu režírovat v Prešově? Kde? V Prešově. To je…? Kousek od Košic. Jo? Jo.
Velká část Slováků tam nikdy nebyla. Haha. Královské město Prešov, sto tisíc obyvatel, několik divadel, včetně Rusínského národního..., univerzita, kosmopolitní duch třetího největšího slovenského města. Silný vztah k Čechům. V Prešově se dotkneš lemu našeho civilizačního tyglíku. V každodenním styku nakukuješ přes okraj jiné jazykové oblasti a nasloucháš omamným variacím na tvou rodnou řeč.
Kdy odjíždíš? V první den války, dalo by se lakonicky prohodit... Kdyby to ovšem člověk v tu chvíli tušil. To jen naše lhostejnost, jen ukolébavka naší pohodlnosti uspala tě a dopřála luxus vnímat osm let trvající konflikt stejně vzdáleně a okrajově jako všechna ostatní lidská příkoří, o nichž nemáme dost informací z život definujících obrazovek. Všechno má svůj čas.

ministerstvo potomstva „Ahoj, já jsem Vítek Neznal, dostal jsem na tebe tip a číslo od Báry... a říkáme jí, té iniciativě, «Kulturu nezastavíš», možná to znáš, možná ses taky zapojil, já už jsem ztratil přehled, s kým vším jsme... děláme už od začátku korony různý... a Rosťa Novák říkal, že... a jezdili jsme vlakama a zpříjemňovali lidem, co prchají, tu dlouhou cestu... taky už jsou kluci a holky v Michalovcích a v Uble v těch táborech… a vím, že tohle by byla jiná liga a já se teď snažím zjistit od ozbrojených složek a od Matouše z humanitárního koridoru maximum informací, tak aby...“ Vítek hodně mluví. Mluví ze srdce a udělal pro svou vizi přivézt dětem v Zakarpatské oblasti kulturu z Čech nebo Slovenska absolutní maximum; viděl jsem ho na hranici vyčerpání. Vyposlechl jsem jej tehdy do konce dlouhého přesvědčivého monologu. Vyplatilo se to. Ta pro mne zásadní a rozhodující věta nakonec zazněla. Soustředím se už dlouho na to, aby nadcházející generace byla lepší než my, aby o osudu svých potomků nerozhodovala tak hloupě, jak to děláme my a když Vítek nadhodil, že by bylo fajn zahrát pro děti z dětských domovů, které bylo nutné evakuovat z východu Ukrajiny, něco mi došlo. Tohle mohou být lidé v legislativní pasti – nezletilý uprchlík bez zákonného zástupce neexistuje. Kdo se stará o děti v našich dětských domovech... A o tyhle? Přišlo mi zase jednou tak příšerně nepatřičné, že o dětech rozhodujeme my dospělí, až jsem se nechal na chvíli strhnout výčitkou. Na chvíli jsem uviděl beznadějnou propast naší nejapnosti, nemoudrosti a neprozíravosti, než jsem nám, coby nedávným dětem, stejně urputně se potýkajícím s vlastním karmickým dědictvím, odpustil. Rozhodnutí už vyklíčilo a nebylo nic přirozenějšího než Vítkovi nabídnout své schopnosti.

 

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.