DĚKUJEME
Chce, aby se o jejím životě psalo, když už se o něm píše, jen, že se narodila a že je ráda.
Sděluje o sobě málo. Např., že je novozélandskou bohemistkou polského původu. I když to zní nepravděpodobně, může to být pravda. Česky umí. Vše ostatní, co na sebe ve „slabých chvílích“ prozradí, vypadá ještě nepravděpodobněji.
Dlouhá léta byla prý jejím největším úspěchem dvě vítězství, kterých dosáhla v předškolním věku. Vyhrála pěveckou soutěž a závod ve střelbě. Aby to nezkazila, tak léta nezpívala a nestřílela.
Sluší jí saxofon, ale při pokusu na něj zahrát, jí okamžitě rozbolí hlava.
Nosí klobouky, ale jen doma, nikdy na veřejnosti. Nechce, aby se po ní někdo koukal.
I když vystudovala češtinu, věnovala se několik let chovu hatérie novozélandské, plaza nazývaného živoucí zkamenělina. Mluvila s ním česky. Prý proto, že čeština je taky zkamenělina.
Říká, že se k režírováni dostala úplně náhodou. „Šla jsem prostě kolem.“
Pod všemi inscenacemi, které kde ve světě uvedla, se dosud podepisovala pseudonymem. Vždy jiným. V Dejvickém divadle poprvé použila své pravé jméno. Asi taky naposled.
Má ráda herce a herečky. Udivuje ji už to, že se naučí nazpaměť slova své role. „Já bych nic takového nedokázala. Snad proto je do učení rolí nenutím. Mám dojem, že tím ztrácí čas, který mohou věnovat užitečnějším věcem.“
Nejradši inscenuje texty, o nichž si většina režisérů myslí, že se hrát nedají.
Chce si zachovat inkognito. Proto nedává rozhovory, neklaní se při premiéře a nenechává se fotografovat.
