KOBRO/STRZEMIŃSKI (fantastický příběh) - ukázka

SEN O VÁLCE
Autorka: Strzemińského bolí hlava. Blíží se druhá světová válka – proto ho bolí. Chtěl by se jí vyhnout, ale válce se nedá vyhnout. I když by moc chtěl - přetočme záznam zpět a podívejme se, co před chvíli řekl – navrhl kurátorovi solaristický cyklus svých obrazů, i když vznikl až po válce.
Proč to udělal?
A dá mu někdo prášek?
Kobro: Pokud jde o mě, je to jednoduché: odjeli jsme z Lodže do Wilejky na východě Polska. Bylo to v září 1939. Podle ustanovení paktu Ribbentrop-Molotov zaútočili 17.září Rusové a obsadili část Polska. Zbytek země zabralo hitlerovské Německo. Polsko zmizelo. Když jsme byli ve Wilejce, zpočátku u příbuzných, ocitli jsme se, jako na začátku naší známosti, zase v Rusku. I s Nikou, která tehdy měla tři roky. Zoufalství devíti měsíců ve Wilejce je nepopsatelné. Nika ve své knize o naše životním utrpení napsala: o bídě, mrazu, hladu, o tom, jak jsem za misku polévky pro své dítě myla a masírovala nohy bohatým paničkám, o tom, jak jsem jako kůň táhla na sáňkách Strzemińského do práce, protože kvůli náledí nemohl jít sám – ano, pane kurátore, vidím, jak se mračíte.
Právě tehdy manžel spálil všechny dokumenty dokládající, že jsem Ruska. Rodný list z Moskvy a oddací list ze Smolenska.
Probíhala světová válka a my jsme vedli válku, abych se stala Polkou. My, kteří jsme bojovali o umění bez hranic osvobozené od místa narození a závazků s ním spjatých.
Homér: Já jsem na války odborník.
Autorka: S těmito slovy a s dlaní plnou prášků proti bolesti se před nimi objeví Homér.
Homér: Sedm měst si dělá nárok stát se mým rodištěm: Argos, Athény, Chios, Kolofón, Rhodos, Salamína a Smyrna. Můj otec se jmenoval Maión, nebo Melés, eventuálně Mnesagoras nebo Tamiras, nebo Menemachos a byl kramářem, nebo vojákem, nebo chrámovým písařem. Mou matkou byla Métis, nebo Kreteis, eventuálně Meles.
Sám ochotně přiznám: byl jsem, anebo nebyl, i když právě teď jsem a přináším úlevu.
Literatura. Jaké to příběhy se spřádají v hlavních městech? Metropole je pro venkovana světem, kde může zazářit. Metropole je ráj pro ambiciózní zbohatlíky, místo jejich pádu nebo triumfu, vlast vítězů a poražených, boháčů a bankrotářů, lakomců a podvodníků. Je-li celá literatura jako balkonové dveře, pootevřel jsem je sotva o milimetr.
Člověk je jev hodný vylíčení.
Problém s literaturou téhle země, která 123 let neexistovala, je, že se Poláci slili v jedno s místem narození. Je lhostejné, jestli je to, co si spřádají v hlavách, vyprávěním metropolitním nebo provinčním, všechno je ozářeno polskostí, čili: buď steskem, anebo útěkem od polskosti, eventuálně nechutí k ní, nebo její oslavou. Pro Poláky žádný útěk od Místa Narození neexistuje – ani když jsou umělci.
Zaskočil jsem k vám jako odborník na války a přinesl prášky proti bolesti. Rád si poslechnu, jak to bude dál.
Kobro: Můžu pokračovat?
Byla jsem Ruska a po návratu do Lodži, která se za války jmenovala Litzmannstadt, jsem se podepsala na „ruskou listinu“. Strzemiński to udělal taky. Dostávali jsme víc potravinových lístků. Za války musel národnost deklarovat každý. Mohla jsem deklarovat Baltendeutsche, po otci, ale neudělala jsem to. Strzemiński mě začal nenávidět. Snad za ten jeho podpis na „ruské listině“? On?! Pořád jsme bydleli společně. Nika ve své knize napsala, jak se choval: o nadávkách, násilí, krutosti. A po válce začaly soudy…