Hledání smyslu v nesmyslu (třkrát z Alfreda)

Trojice inscenací premiérovaných v Alfredovi ve dvoře koncem loňského a začátkem tohoto roku má – kromě mnoha zásadních odlišností – také cosi společného. Všechny tři opusy se záměrnou nejednoznačností krouží kolem nenápadně či rozmlženě nadhozených témat, vyhýbají se slovům a primárně spoléhají na vizuální stránku věci. Wariot Ideal vsadili v Ženě na měsíci na osvědčenou skládačku absurdně vykloubených groteskních výjevů, tentokrát prokládaných naživo hranými hudebními čísly, Jan Mocek (Krajina s bažantem, zajícem a srnkou) a Teres Bartůňková (Z popela) naopak pracují se záměrně pomalým tempem, občas až na hranici snesitelnosti, nesnaží se být otevřeně legrační a hudbu používají především reprodukovanou.

pomalu hořet, pozvolna doutnat Vizuální umělkyně Teres Bartůňková společně s trojicí spolupracovníků (kteří se věnují hudbě, výtvarnému umění a multimédiím) přišla s projektem nazvaným Z popela. Jedná se o dílo, které by mohlo sloužit jako podklad ke zkoumání, kde končí divadlo a začíná výtvarná instalace. „Žánrové“ úvahy tohoto typu nicméně raději přenechám povolanějším; v Alfredovi koneckonců nejsou produkce na hranicích žánrů zas až takovým překvapením. Na úvod tedy jen jednoduché konstatování: na scéně se sice pohybují dva kompletně zahalení performeři, zůstávají však po celou dobu představení v podstatě neviditelní. Ať už doslova (po způsobu černého divadla), nebo díky tomu, že jsou natolik nenápadní, že si je lze od předváděného dění snadno odmyslet. Neodhalí se dokonce ani na děkovačce, takže jejich identita zůstává pro nezasvěcené zcela skrytá.
Zhruba čtyřicetiminutová inscenace sestává z plynule navazujících obrazů, které z velké části pracují s kombinací světla, pohybu neurčitých objektů a také ohně (který ostatně anotace vyzdvihuje coby hlavní lákadlo ^- „Líh, křesadlo, kov, záblesk, oheň, kouř, dým, popel, karamel /…/ Tvůrce projektu Z popela svedla dohromady fascinace ohněm.“). Velký kruh uprostřed jeviště nápadně připomíná plynový hořák na kuchyňském sporáku; tím spíš, že opravdu dojde i na plameny. Žádná konkrétní asociace se však k tomuto objektu (ani k ničemu jinému) neváže, výjevy jsou zcela abstraktní. Vše se odehrává v pomalém tempu a nechybí ani docela dlouhé repetitivní pasáže. Některé akce vyžadují přímou účast maskovaných aktérů, jiné probíhají – alespoň zdánlivě – zcela samovolně. Důležitou roli má světlo a hudba, respektive jen ruchy, dojde však i na live cinema, pokud tedy lze takto označit dlouhou projekci statického záběru na hořící hmotu, která se v ohni nepředvídatelně nafukuje a kroutí.