archiv II. > texty 322 > Až zpětně se dozvídáme, o čem naše inscenace vlastně jsou
rozhovor s Janem Mockem

Až zpětně se dozvídáme, o čem naše inscenace vlastně jsou

Začínal jste jako amatérský loutkář, studoval jste Katedru divadelní vědy. Jak se z vás stal divadelní profesionál?
Divadlo jsem dělal dlouho paralelně při práci. Zlomilo se to s příchodem Táni Švehlové, která už měla zkušenosti jako produkční. Ta založila sdružení Sixhouses a dala celé mé činnosti profesionální základy.

Jak skupina Sixhouses vlastně funguje? Patří k ní kromě vás a Táni Švehlové ještě někdo další? A jaká byla první inscenace pod touto hlavičkou?
Tady je důležité říci, že Sixhouses není žádný soubor, je to produkční platforma. Název dostala podle toho, že bydlíme v ulici Šestidomí. Hrajeme pod hlavičkou Jan Mocek. Pro naše projekty oslovujeme různé umělce, poslední dobou se ale okruh lidí ustálil, spolupracujeme hlavně s Irinou Andreevou a Tinkou Avramovou. První inscenací, která v této produkci vznikla, bylo Zářící město, ve kterém se hrálo v panelácích a o panelácích: diváci stáli venku před domem a skrze tříkanálová sluchátka poslouchali, co se děje uvnitř. Pořád to ale bylo ještě dost punkové, dodělávali jsme vše za pochodu.

Jak ona proměna z amatérského divadelníka na profesionála probíhala konkrétně?
Se Zářícím městem jsme dostali pozvání na festivaly, hráli jsme třeba na Divadle v Plzni, v Olomouci na Divadelní Floře nebo na Fast Forward v Drážďanech. To nám pomohlo při žádostech o granty, a jak jsme dostávali víc peněz, bylo snazší odejít z práce na Pražském Quadriennale, kde jsem dělal PR. Byl jsem už trochu vyhořelý a rozhodoval jsem se, jestli se mám na divadlo úplně vykašlat nebo se naopak pokusit plně profesionalizovat.
Zkusil jsem to druhé a držíme to tak už pět let.

Docela dlouho jste také byl na stáži v Německu, nemýlím-li se? Je to tak, na pražské Divadelní vědě jsem strávil sedm let a rok jsem byl na Erasmu v Berlíně. Nejdřív na Freie Universität a pak na Humboldt Universität. Tohle období jsem ale nestrávil v Berghainu. Moji kamarádi z Berlína nejsou hipsteři, ale neurotické Němky ve středním věku, u kterých jsem bydlel v podnájmu. Hlavně jsem tehdy ale fanaticky chodil do divadla na všechno, co se dalo, a taky díky tomu si německé divadlo nijak neidealizuji. Nakonec jsem v Berlíně napsal i diplomku o Heineru Goebbelsovi.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.