DĚKUJEME
Na letošním ročníku festivalu Zaráz, který společně pořádají Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo Zlín, tedy scény vzdálené od sebe zhruba půl hodinu cesty, se obě instituce představily třemi inscenacemi. Přestože většina tvůrců sáhla po klasických textech, silně v nich rezonovala současná témata, především otázka ženské zkušenosti, postavení a možnosti volby. A trochu i toho, jak se za sto padesát let pro toto pohlaví životní podmínky (ne)změnily.
lovci a kořisti Městské divadlo Zlín přispělo k ženskému tématu inscenací Nory. Režisér Zdeněk Dušek nabídl přehledné a srozumitelné čtení dramatu Henrika Ibsena, opřené o jasně vyložené mužské postavy a jednoduchou metaforu, která Torvalda zobrazuje jako lovce. Toto pojetí podporuje především scénografie Milana Popelky, která přímočaře pracuje s motivem domečku pro panenky vyzdobeného trofejemi. Méně jednoznačná je samotná titulní postava, a také „sitcomová“ stylizace. O té se zmiňuje program, ale napříč celou inscenací se výrazněji projevuje jen v úvodu: Markéta Holcmanová jako Nora vstupuje do dřevěného domu za zvuků hudby nápadně připomínající znělku seriálu Přátelé, nese nákupní tašky, z kabátu i čepice si smetává umělý sníh a trochu zmateně pobíhá po obývacím pokoji. Tento humorný tón vydrží jen do prvního rozhovoru s Torvaldem v podání Marka Příkazkého, který je ještě veden v lehké komické nadsázce a umožňuje publiku stát se zdrojem smíchu, v seriálech běžně přidávaným v postprodukci. „Sitcomová“ interpretace sama o sobě by nemusela být problém, protože Nora zpočátku vede přehledný, nalinkovaný život v jednoznačně vymezených kulisách, humor ale postupně mizí a spolu s ním i celá tato poloha. Zůstává přítomná jen u samotné hlavní postavy, která je po celou dobu spíš figurkou, zatímco hlubšího výkladu se dostalo jejímu manželovi – trochu překvapivě, vzhledem k Ibsenově předloze.
Scéna má podobu interiéru ve viktoriánském koloniálním duchu. Stěny zdobí trofeje antilop, kožešiny, oštěpy a puška a mezi nimi se vyjímá Nořin portrét. I ona sama je jen další z Torvaldových trofejí. Dřevěná konstrukce stojí blízko forbíny a za ní se zejména mezi dějstvími otevírá pohled do prostoru, kde sněží a zní dunivá hudba. Naznačuje se tím existence světa za Nořiným domem, širokého a svobodného, do něhož ale sama zpravidla nevstupuje. Většinou zůstává doma jako kořist v kleci.
Ve chvílích, kdy si hlavní postava začíná uvědomovat vlastní situaci, využívá režisér hudební a pohybovou stylizaci, jež Noru staví do role lovné zvěře. Jedná se o nejsemknutější místa celé inscenace, která jinak velkou část času zůstává statická až utahaná. Promyšlený motiv nahánění se otevřeně projevuje ve scéně, kdy Krogstad (Radovan Král) Noru vydírá, aby nepřišel o místo v bance. Tvůrci situaci doplňují hudbou s africkými rytmy, a zdůrazňují tak atmosféru tlaku a ohrožení. Když později Nora před Rankem (Pavel Vacek) a Torvaldem tančí tarantelu, změní se osvětlení, hudba zvolní, stane se dunivější a dusivější a Holcmanová se začne pohybovat ve zpomaleném tempu. V tomto okamžiku jako by si postava plně uvědomila ponižující pozici, v níž se ocitá, když před dvěma muži tančí pro jejich potěšení. Torvald moment ještě zesílí, když podotkne, že manželka zapomněla „úplně všechno, co věděla,“ a že „potřebuje pořádné vedení“.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
DALŠÍ ČLÁNEK
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
