DĚKUJEME
intermittent – doslova: přerušovaný, občasný; nejedná se o právní statut, ale o specifickou kategorii v systému sociálního zabezpečení a tedy o zvláštní způsob podpory v nezaměstnanosti. Zahrnuje následující profese: dělníci a technici filmových a audiovizuálních produkcí a umělci a technici tzv. živého umění. Intermittenti pracují pro několik zaměstnavatelů, ale musí mít řádné smlouvy na dobu určitou, kterými prokazují na úřadu práce odpracovaný počet hodin za stanovené období. Po první fázi – prvních deset měsíců, podle nového režimu – je nutné prokázat „splněný” počet hodin na příslušném úřadu práce a tím se, dle zákona, zařadit mezi intermittenty. Zpětně je pak vyplacena podpora v nezaměstnanosti za uplynulé období a vzniká právo na finanční náhradu za neodpracované dny, tentokrát už ale každý měsíc.
„Je statut intermittenta skutečnou podporou francouzského umění? Podle posledních statistik mají na podporu právo z 56% umělci (režiséři, hudebníci a zpěváci, herci, choreografové, tanečníci a cirkusoví artisté) a zbývajících 44% tvoří ostatních technické profese (zaměstnanci produkčních a filmových společností, inženýři zvuku a střihači, kadeřníci, maskérky, osvětlovači, garderobiérky apod.). Oproti tomu je naše společnost absolutně nesolidární s ostatními umělci, s autory a spisovateli, s fotografy, s malíři, sochaři a ostatními výtvarníky. Extrémní příklad podpory práce na divadelní hře: divadelní technik lepící koberec má na podporu právo, zatímco autor divadelní hry ne.
Nikdo si zatím nepoložil otázku o skutečném postavení umělců ve společnosti. Většina výtvarníků se živí ve školství, 28% z nich žije na hranici životního minima.
Původní koncept pochází z roku 1936, kdy byl zaveden s cílem pomoci filmovým technikům. V roce 1969 byl rozšířen, aby podporoval veškeré umělecké a technické profese živého umění. Jisté je, že se žádný film neobejde bez střihače a maskérky, považujeme ale reklamní spot, nebo sobotní televizní show za umění?
V roce 1999 byl do systému zahrnuty i produkční společnosti. Tato změna zaznamenala nečekaný úspěch: z původních 40 společností se počet za dva roky zvýšil na 303! Systém sám se nabízí k zneužívání a umění jako by se vytrácelo… stavění lešení je nyní součástí umělecké kreativity…
Zneužívání systému:
- intermittentem se může stát v podstatě kdokoli – jak tanečnice peep show tak i kameraman
- televizní a produkční společnosti (ale i Francouzský rozhlas nebo Pařížská Opera) zaměstnávají intermittenty i po několik let na krátkodobé smlouvy z důvodu nižších nákladů, místo aby s nimi uzavřeli smlouvy na dobu neurčitou
- smlouvy nebývají vystaveny na skutečný počet odpracovaných dní (např. divadlo takto hradí pouze odehraná představení a zkoušky zaplatí stát…) ”(výběr z červencových vydání Le Monde)
Režim podpory intermittentů v roce 2002: Počet intermittentů uplatňujících nárok na podporu byl 102.600. Počet intermittentů platících si sociální pojištění byl 135 000. Deficit za rok 2002 byl 828 miliónů eur. Předběžný odhad deficitu za rok 2003 je 1 miliarda eur. Průměrná denní podpora činí 45,31 eur.
vládní reforma statutu intermittenta Cílem reformy je jednoznačně omezení zneužívání systému produkčními, televizními a ostatními společnostmi, ale i intermittenty samotnými. Systém je totálně deficitní a sami intermittetni-umělci s reformou povětšinou souhlasí, neboť si uvědomují privilegia a sociální výhody, které jim systém už tak poskytuje. Nesouhlasí s ní ale intermittenti-technici, kterým tento způsob práce jednoznačně vyhovuje (např. administrativním profesím tento statut dopřává spoustu volného času, 507 pracovních hodin totiž představuje zhruba 3 a půl měsíce faktické práce, intermittentovi tak zůstává volný minimálně půlrok hrazený ze státní pokladny). Ministr kultury Jean-Jacques Aillagon požaduje, aby s nimi jejich zaměstnavatelé uzavřeli řádné smlouvy na dobu neurčitou, což pro intermittenty znamená za stejné peníze pouze pětitýdenní dovolenou jako pro všechny ostatní Francouze, pro zaměstnavatele mnohem větší mzdové náklady a pro stát miliony ušetřených eur.
Minimální počet odpracovaných hodin zůstává 507, mění se ale doba, za kterou musí být odpracovány (10 a půl měsíce pro umělce, 10 měsíců pro technická povolání oproti stávajícímu jednomu roku). Na finanční podporu má pak intermittent nárok po osm měsíců, což je dvojnásobek oproti klasické podpoře v nezaměstnanosti, doposud na ní měl nárok po 12 měsíců.
sociální bouře Reforma statutu intermittentů připravovaná ministerstvem kultury vstoupila oficiálně v platnost v lednu 2003. Ministr kultury Jean-Jacques Aillagon je v podstatě jediný v současné francouzské vládě, kdo se pohybuje v uměleckém prostředí, byl mimo jiné ředitelem odboru kultury na pařížské radnici a prezidentem Centra Pompidou. Nikdo tedy nečekal, že by připravovaná reforma vyvolala tak bouřlivé reakce. Aillagon však reformu neprojednával s umělci, ale s odboráři, a to již od května 2002. Postupně se po celý rok setkával se zástupci odborů bránících sociální výhody i se zástupci odborů představujících zájmy zaměstnavatelů (pravicové odbory). Ailligon vypjatou situaci nepodceňoval a o případných stávkách informoval vládu – 14. května totiž začíná festival v Cannes – i prezidenta Chiraca.
Jednání byla završena podpisem tzv. Dohody z 27. června. Dohoda je v podstatě kompromisním závěrem diskusí zástupců odborů k návrhu reformy, byla podepsána všemi s výjimkou krajně levicového a nejmocnějšího odborového syndikátu CGT (Conféderation générale du travail - Ústřední svaz práce, založen 1895; počet členů 650 000; roční odborářský příspěvek činí 1% ročního příjmů (0,5% pro důchodce); cílem CGT je bránit bezprostřední zájmy svých členů a „podílet se na přeměně společnosti".), který tvrdošíjně odmítá jakýkoli ústupek pravicovému odboru MEDEF a svým způsobem tak přebírá „stávkovou štafetu” (stávky a demonstrace proti pozdějšímu odchodu do důchodu a decentralizaci ve školství) od dalšího levicového syndikátu CFDT. Již před podpisem „Dohody” vyhlášená stávková pohotovost se nečekaně vystupňuje a protesty, vedené právě CGT zapříčiní i zrušení řady představení a letních kulturních festivalů. Zrušeny byly: Festival d´Avignon, Montpellier Danse, Le Printempes des Comédiens, Festival d‘Art lyrique d‘Aix-en-Provence, Les Francofolies de La Rochelle, Scenes d‘été à La Villete Paris. Situace byla ve všech případech podobná. Byť místní technici projevují ochotu pracovat, dostaví se delegace několika desítek odborářů, kteří svým kolegům buď domluví (Avignon), nebo vlastními těly brání v pokračování stavby pódií či kulis (La Rochelle). Při úvodním představení festivalu v Aix-en-Provence vtrhli dokonce stávkující na jeviště a pomocí dělbuchů bránili pokračování představení. Navzdory bouřlivým scénám nebyla ani v jednom případě povolána na stávkující policie (k tomu je ovšem zapotřebí souhlasu radnice, která ovšem v řadě postižených měst v rukou levice...). Jako nejúčinnější „zbraň” se nakonec ukázaly peníze. Slibem slušné finanční prémie si spolupráci technického personálu zajistili pořadatelé koncertu Rolling Stones.
Avignon Letošní 57. festival byl rozhodnutím správní rady a ostatních výkonných orgánů po třech dnech jednáních ve čtvrtek 10. července 2003 zrušen.
Festival oficiálně vyjádřil solidaritu s intermittenty a požádal o zrušení tzv. Dohody z 27. června a tedy o zrušení příslušné reformy. Bernard Faivre d´Arcier, ředitel Avignonského divadelního festivalu, osobně intervenoval (ještě před podepsáním „Dohody”) na ministerstvu kultury a otevřený dopis, adresovaný ministru kultury, požadující zrušení Dohody, podpořilo na 2.500 signatářů. Zároveň ale probíhala technická příprava samotného festivalu: „...Všichni, i technici–intermittenti, kteří původně vstoupili do stávky a posléze ji kvůli zahájení odvolali, jsme byli připraveni odehrát všechna představení.” Faivre d´Arcier nerušil Festival s lehkých srdcem neboť to byl jeho, ve funkci ředitele, poslední.
Důvody zrušení festivalu:
1) I přes řadu pokusů nebyla zrušena „Dohoda”;
2) Technika se rozhodla pokračovat ve stávce;
3) Z důvodu nedostatku času způsobeného bojkotem práce nebylo vůbec možné některá představení vůbec zrealizovat: „...Jestliže se ruší představení, ruší se i zkoušky, představení se přesouvají na neurčito aje vůbec nejisté, zda se kdy budou konat...”;
4) CGT neslevila a pokračovala v prosazování stejné strategie a stejných zájmů;
5) Situace se po třech dnech zmatků a rušení představení stala neúnosná vůči divákům, kteří požadovali vrácení vstupného (prakticky polovina diváků o vrácení vstupného ze solidarity nepožádala a vstupenky jim budou vyměněny na představení příští rok).
řešení? 31. července představil ministr kultury Aillagon vládě svůj postoj a další kroky, které učiní v souvislosti s připravovanou reformou. Ještě před tím se však v otevřeném dopise obrátil k umělcům se svou vlastní analýzou situace a s informacemi o připravovaných krocích:
1) Nová strategie proti zneužívání statutu: pravidelné kontroly, speciální vyškolení pracovníků sociálního zabezpečení.
2) Zřízení Komise pro práci v uměleckých povoláních – zastoupena na národní i regionální úrovni bude fungovat jako sociální prostředník mezi Ministerstvem kultury a místními kulturními středisky a zároveň bude podporovat místní kulturní tvorbu.
3) Zainteresování politiků pro divadelní a hudební tvorbu: na podzim 2003 se sejdou vybraní poslanci s umělci. Výsledkem jejich debat by měl být návrh na budoucí orientaci francouzského umění, konkrétně i příprava nového zákona, který by, na přání prezidenta Chiraca, měl vstoupit v platnost již od 1. ledna 2004.
